V sedlech

18. Tomi Walker

18.

Z pohledu Tomiho:

Píp! Píp! Píp!

Rozmrzele jsem otevřel oči. Vůbec se mi nechtělo vstávat, k mé smůle jsem musel... Dokud se nevrátí Elijah, je to všechno na mě. Musím přiznat, že být nejmladší ze čtyř sourozenců nebylo až tak špatné, většinou jsem to byl já, kdo se flákal. Žili jsme na Tennessee Diamond vlastně od malička, jelikož rodiče se krátce po mých pátých narozeninách přestěhovali do L.A. (táta je novinář). My tu zůstali. Jenže teď se toho hodně změnilo... Asi všichni chápete, jak moc jsem měl toho starého kovboje rád. Vyčítal jsem mu, že odešel, že mě tady nechal... První týden jsem se nedokázal soustředit naprosto na nic. Byl můj takřka ikonický vzor a stejně zemřel... V takovou chvíli vám dojde, jak lidé berou své hrdiny. Jako nesmrtelné. Jako něco věčného a nenapodobitelného... Jenže každý jednou zemře.

Vztekle jsem se podíval na budík a hodil po něm polštář. Nesnáším vstávání. Bohužel rančerům není souzeno vstávat na oběd. V noci jsem se zahrabal do peřiny takovým způsobem, že jsem si chvíli myslel, že se z ní už nevymotám. No jo no... Nepatřím mezi ty, co spí klidně, většinou se vzbudím úplně zamotaný.

Nějakým způsobem jsem se dostal z postele, přičemž jsem málem porazil noční stolek a zakopl o vlastní stojan s plátnem. Trošku jsem se usmál na svůj výtvor, i když to zdaleka není hotové. Na zdech v mém pokoji bylo takových mnoho, ale... Ze všech jsem měl strašnou radost a byl na ně pyšný. Dalo by se říci, že je to podobné uvolnění jako v koňském sedle, malovat... Trošku si přibarvit ten černobílý svět.

Oblékl jsem se a pomalým krokem se vydal do obýváku. Musím uznat, že mě trošku překvapilo, že u stolu seděla Claire. Úplně jsem zapomněl, že přijeli už včera. Trošku rozpačitě jsem jí pozdravil. Co vám budu povídat, neumím navazovat rozhovory.

„V konvici je čaj, jestli chceš." řekla Claire.

„Jo, děkuju." odvětil jsem a ledničku ani neotvíral, stejně je prázdná...Super. Ještě budu muset sjet nakoupit. Zplna jsem se napil čaje. Panebože je to horký! Téměř okamžitě jsem to vyprskl.

Claire se začala smát. „Seš jak malý kluk." Poznamenala a já se na ní uraženě podíval.

„Kdo to kdy viděl! horkej čaj!" poznamenal jsem s nadlehčující ironií. Jasně, Tomi, ještě se takhle ztrapni. To je přesně tvoje parketa. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Jsem neskutečný pako! Raději jsem si natočil studenou vodu a posadil se ke stolu. Ještě by se mi povedlo někde zakopnout o vlastní nohy.

Z pohledu Claire:

Vzbudila jsem se o dost dříve než Sany, což bylo neobvyklé. Byla jsem ráda, že se zase někdy pořádně vyspí. Moje teorie byla, že spát nemohl pouze doma, jelikož teď poklidně oddechoval na boku. Chvíli jsem přemýšlela, že ho obejmu, ale neměla jsem to srdce ho vzbudit.

Potichu jsem se tedy převlékla a šla do kuchyně. Chtěla jsem všem připravit snídani, ale takhle vymýcenou ledničku jsem ještě neviděla. Byly v ní asi tři flašky s pivem a jedna osamocená paprika. Tomi tady byl podle všeho momentálně úplně sám, ale i tak mě to překvapilo. Byla však pravda, že i když měl Thomas Walker očividně dobrou náladu a vypadalo to, že už se přes Billovu smrt přenesl, od našeho setkání na závodech rapidně zhubl.

Uvědomila jsem si to až dnes, když přišel do kuchyně do půl těla. První mě sice zaujalo tetování (on má rukáv?????), ale dlouho jsem ho nezkoumala. Do očí mi ubyla žebra, která mu napínala kůži. I když se mu na těle rýsovaly svaly, připadal mi hubený. Nezdravý...