V sedlech

13. Příliš mnoho zvratů...

13.

Z pohledu Sanyho:

Těžko říci jestli to bylo kvůli dnu stráveném v sedle na horkém slunci nebo kvůli Claire. Když jsme se konečně dobelhali na hotel, tak jsme si nejdřív dali společnou sprchu. (upřímně jsem nevěřil, že by byla schopná vlézt se mnou do jedné koupelny, na tož pak sprchy...) A pak ještě jedno kolečko ne gauči, prostě jen proto, že byl blíž než postel.

Kdo by si stěžoval? Ona byla dokonalá, neuvěřitelně dokonalá. A mě neuvěřitelně tížilo, že jí budu muset odvést zpátky na ranč. Moje vlastní problémy s Jackem mi byly lhostejné. Klidně ať má ze mě fackovacího panáka, je mi to fuk. Dobrý vztah s ním stejně nikdy mít nebudu. Ale Claire? Ona s ním vycházela velice dobře a já se bál, že teď už něco takového nedokáže... Kdyby mu došlo, že o tom všem ví, že to viděla a že by mu mohla pěkně zavařit... Ublížil by jí? Jestli se doma něco zvrtne, odvezu jí k Billovi na ranč a můžeme tam zůstat zbytek prázdnin. Pořád jsem viděl na svém boku a žebrech stopy Jackovy práce...

Byla tak strašně křehká. Moje malá Francouzka. Moje.

Ležela na boku. Ke mně zády a já věděl, že jí budu muset, co nevidět zbudit. Budeme muset vyrazit domů. Rád bych sice zůstal a připojil se ještě k dnešním akcím, ale myslím, že to bude méně podezřelé, když se vrátíme dřív, než závody skončí.

Jemně jsem se natiskl na její nahá záda a pevně ji objal kolem pasu. Možná trošku moc pevně. Bývám dost majetnický, ale... Nobody cares.

Začala se smát. „Sany! Takhle mě udusíš!" zazubila se a otevřela oči. Vtiskl jsem jí polibek na tvář a pak na rty... Vlastně už jsme zase lítali ve změti vášně, ale já se odtáhl. (nechápu, jak se mi to povedlo, ale přece jen)

„Sice bych rád pokračoval, ale musíme jet, ma chérie. Takže oblíkat." zasmál jsem se.

***

Z pohledu Claire:

Vrátili jsme se na závodiště, abychom naložili koně a mohli odjet. Red Country i Jimmy Jane se asi domů těšili, jelikož nás už vyhlíželi. Do vozu nastoupili bez problémů a my mohli v klidu vyrazit...

Jenže...

„Giverly!" ozval se něčí hlas a Sany už věděl, o koho jde dříve, než se otočil. Obrátil oči v sloup a zatnul ruce v pěst.

„Co chceš, Walkere?" zavrčel a zlostně se na mladíka podíval. „Nemám čas."

„Zklidni se, Sany." Tomi vzdychl a jeho tvář nabyla nového dojmu, byla smutná? 100%. Veselost se z ní vytratila. „Bill." řekl a s uslzenýma očima se na Sanyho podíval, jakoby byl malý kluk. „Je mi to líto, Giverly. Včera ho vezl domů nějaký zkurvený taxikář, měl autonehodu." zajíkl se. „Nepřežil to." Rozplakal se, zatímco Sany stál jako opařený a pravděpodobně odmítal uvěřit tomu, co slyší.

„Upřímnou soustrast, Thomasi." řekl nakonec a stiskl mladíkovi rameno.

„I tobě, Sany." vykoktal Tomi a pak se objali. Nechápala jsem to. Byl to Sanyho trenér, na tom člověku mu nesmírně záleželo, ale proč je zničený i Thomas?

Walker se odtáhl a smířeně sklopil zrak. Oběma tekly po tvářích slzy.

„Vždycky tě měl radši než mě a já tě proto nenáviděl." řekl tiše.

„To není pravda, jsi jeho rodina..." Sany se povzbudivě usmál.

„A ty jsi žák, který mu věnoval víc jak čtyřicet vítězství." Tomi zlostně sevřel pěsti, ale mě to připadalo spíše jako hysterie, zoufalství... „Co jsem oproti tobě já? Jen vnuk, který se ti nikdy nebude moc vyrovnat." Zavrčel.