V sedlech

8. Co to kurva dělám?

Z pohledu Claire:

„Ne!" odbyl mě Jack, zatímco hřebelcoval jednoho z koní.

„Ale vždyť byl dobrý! Sám si řekl, že dost možná lepší než ty!" namítla jsem okamžitě. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť tam jezdil ještě i po svém zranění. Jestli se o něj Jack tolik bojí, proč ho tenkrát nechal jezdit a dnes ne? A proč ho Sany poslouchá? Je dospělý.

„To nepopírám, ale s rodeem skončil." řekl podrážděně. Neznala jsem ho takového. Býval vždy klidný, nerozčiloval se. Proč tedy teď?

„Ale, Jacku!" vyjekla jsem...

„Dost! O tomhle se nebudu bavit. Nevíš o rodeu nic!" zařval, až se kůň malinko poplašil... „Nevíš, co se tam děje." řekl již klidně a poplácal valacha po plecích.

„Tak mi to vysvětli. Prosím." Zvedla jsem hlavu.

„Jsi úplně jako tvoje matka, víš o tom?" řekl a usmál se. „Stejně neodbytná, stejně tvrdohlavá a stejně praštěná." zazubil se. „Ale to nemění nic na tom, že o našem světě víš moc málo." Na to otevřel dvířka boxu a propustil koně. S hrdě zdvihnutou hlavou a kloboukem naraženým do čela. Tak tohle nechápu... Sany, mám na tebe pár otázek, ma chérie.

Pomalu jsem se vydala pryč ze stájí. Jsem Francouzka. Nemám ve zvyku spěchat a odcházet s hlavou skloněnou.

Z pohledu Sanyho:

Hned, jak jsem jí uviděl, věděl jsem, že neuspěla. I když šla vzpřímeně, její oči byly smutné a neusmívala se. Nevěděl jsem, jestli se zatvářit vítězně, jako já ti to říkal, nebo smutně, že neuspěla. Rodeo mi strašně chybělo! Jenže můj otec je můj otec... To by bylo na dlouho a já se tím nechlubím.

„A není možnost...?" začala prosebně, ale já jí hned přerušil pozdvižením ruky. Dohoda je dohoda. Tvrdila si, že ho přemluvíš a neuspělas. To není můj problém...Tedy vlastně trochu je. Její neúspěch je i můj neúspěch. To já budu muset být bez svého milovaného koníčku.

„Tvůj táta je tvrdohlavý jak mezek!" zavrčela, vzdorně našpulila pusu a založila ruce na prsou. „A ty seš celej po něm!" dodala usedajíc do sena v uličce.

Takže za prvý: Nejsem jako můj otec! „Jestli nechceš dostat vidlemi, tak zmiz z toho sena. Potřebuju ještě pracovat." odvětil jsem a se smíchem jí pohrozil.

Začala se smát. To je dobře. Buď veselá, úsměv ti sluší, slečínko.

„Pojedeš dneska na obhlídku?" zeptala se po chvilce a vzala do ruky druhé vidle. Ona mi dobrovolně pomáhá? Možná není jen nafoukaná Francouzka? A myslel jsem si tohle o ní vůbec? Netuším. Jen mě to z nějakého důvodu překvapilo.

„Jo, k večeru pojedu na západní louky." řekl jsem.

„Můžu s tebou?!!" vyjekla trochu víc nahlas, než patrně chtěla. Takže si zkousla ret a raději sklopila zrak opět k práci.

Může se mnou? To je zajímavá otázka. Měl bych jí večer, sám pro sebe. I když vyjížďky v západu slunce nejsou moje parketa. Moony je větší romantik... Mohlo by to pro mě skončit vítězstvím...

„Pro mě za mě... Ale budeš mě poslouchat!" řekl jsem a na to se zasmál.

„Máš to blbý, nejsem poslušná holka." Vyplázla na mě jazyk.

„Já vím... Právě proto mě zajímáš." řekl jsem a mrkl na ni. Trošku zčervenala, ale ten pohled jsem si nemohl vychutnat, jelikož okamžitě odvrátila tvář.