Butterfly~

I want to see you

Probouzím se. Pootevřu oči. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?

Byl jsem přeci s Namjoonem a pak.. Probudím se úplně.

Jsem v nějakém pokoji. Tenhle pokoj neznám, nikdy v životě jsem ho neviděl, ale.. Mám pocit, jakoby patřil celou dobu mě. Je vážně pro mě?

Ležím na posteli, která je povlečena do bílé barvy, na boku, otočen zády k velkému oknu, které je zakryté bílou záclonou. Dívám se po pokoji. Je tak.. jednoduchý.

Vyhoupnu se do sedu. Necítím žádnou bolest od toho, že by jsem spadl. Zdálo se mi to? V tom případě, kde to jsem? Celá místnost nosí na sobě bílou barvu, jen podlaha je dřevěná a dosti zašlá.

Moc věcí tu není.

Nedaleko od postele stojí stůl, na něm lampa a nád nimi hodiny, které netikají.

Prohlížím si je. Nemají ručičky, nemůžou mi ukázat jaký je přesný čas. Jak prostý pokoj. Všimnu si sebe. Počkat, měl jsem přeci jiné oblečení.

Na sobě mám volnější bílou košili a černé kraťasy. Jsem bosí, ale není mi zima. Chci se podívat za sebe na to zakryté okno ze kterého nevyhází žádné hřejivé teplo, ale zarazím se. Vedle mě je položená bílá lilie. Tak krásná, ale co tu dělá? Opatrně ji vezmu do ruky.

Z mých dlaní udělám mističku ve které leží ta přenádherná bílá koruna. Prohlížím si jí.

"Jsi tu stejně jako já?"
Nemůžu uvěřit tomu, že mluvím s kytkou. Pohlédnu znova na pokoj.

Opět se zarazím. Dech se mi zadrhl v plicích, tělo stuhlo, oči se nemůžou vynadívat na to, co právě vidí.

Lilie.

Po celém pokoji se objevili ty bílá stvoření.

Jsou různě propletena mezi sebou, vypadají všechny stejně, ale nejsou.
Mě tak nepřipadají. Lilii, kterou tak opatrně držím ve svých dlaních, položím zase na postel, kde jsem ji našel.

Zvednu se z postele. Když jsem se postavil bosí na tu dřevěnou podlahu, má myšlenka na to, že zem bude studená, byla opradu jen pouhá myšlenka.

Zem není studená, ale ani teplá. Podivné. Zaměřím se na květiny. Jsem jimi přímo omámen. Chci se jich dotknout a to taky udělám.

Dojdu ke stolu na kterém leží jedna samotná lilie. "Proč tu jsi tak sama?"
Dotknu se jí. Květina se rozzáří. Udělám jeden krok zpět. Lilie je pořád bílá, ale uvnitř ní něco září. Barva, která mi připomíná je jednu věc.. Oheň. Ten zvuk. Bití srdce a nejen jednoho. Slyším jich víc. Stojím uprostřed místnosti, vidím to. Šest lilií zbarveny, jako všechny tady, ale uvnitř září. Káždá jinou barvou.

Všech šest květin vezmu a jdu snimi k posteli. Kleknu si před postel a všech šet lilií rozložím před sebe. Pořád září.

Vezmu i tu svoji a dám ji nad tuhle řadu šesti zvláštností.

Pozoruji je. Proč zaří jen tyhle? Proč ne i všechny ostatní? Proč nic nedělá ta má?

Chci se znovu dotknout lilie, která září jako oheň.

Záře zmizí. Leknutím stáhnu ruku zpátky.

Ticho. Bití srdcí ustalo. Proč?

Proč je tu zase to mučivé ticho? Já nechci.

Bliknutí. V lilii na kterou jsem chtěl sáhnout bliklo to světlo. Svůj pohled věnuju jen jí.

Znova.