21:12 zobrazeno ✓// h.s.

6

Zvládneš to, je to tady, na to jsi čekal celou dobu..! říkal, jsem si v duchu.

Zazvonil jsem. Slyšel jsem zvonek až ven. Byla mi zima. Srdce mi tlouklo hrozně silně. Už se stmívalo. Co asi bude mít na sobě? Jak bude učesaná? Bude namalovaná? Je vůbec doma?! No, měla by být-

„Bellatrix!! Jdi otevřít," zakřičel někdo v domě.

„Ježiši no jo, už jdu!!," Slyšel jsem její hlas naživo, přes skype nebyl takový. Bože, bojím se. Mám utéct? Ne, to by bylo zbabělé. Schovám se alespoň za dveře. Už se blíží. Slyším její kroky blíže a blíže, mám husí kůži.

Otevřela dveře. „Je tu někdo?," zašeptala do šera, ale zůstala v domě. Zavřela.

harry: strašpytle

becky: cože?

becky: ..

becky: ne...

Slyšel jsem jí, jak běží. Fakt běžela. Otevřela dveře a vyběhla ven, nejdříve se rozhlédla doleva a potom doprava, ano Becky, já stojím vpravo. Jen se na mě chvíli dívala a já na ni. Po chvilce ji stekla slza po tváři. „Becky!" zašeptal jsem a obejmul ji.

„Harry, jak jsi..? Proč jsi..?? Miluju..tě," mluvila mezi slazami.

Objímali jsme se takhle asi 3 minut, poté nám to někdo z domu překazil.

„Becky?! Co ti tak strašně dlouho trvá?" zakřičel někdo zevnitř.

„Už běžím, mami!" odpověděla Becky.

„Něco pro tebe mám.." řekl jsem jí mile a podal jí květinu a koláč.

„Lilie.. jak jsi vě- .."

„Vážně se na tohle pořád budeš ptát Becky?"

Přihlouple se uculila.

„Co je tohle??"

„Otevři to"

„Voní to.." „Ne, ty jsi mi nekoupil dýňový koláč, že ne?"

„Ne nekoupil"

Podívala se na mě nechápavě.

„Nejdříve jsem ho chtěl ukrást ve školní jídelně," zasmála se. „Ale to mi přišlo příliš krutý a navíc, věř mi, smrdělo to vážně příšerně."

„Takže?," podívala se na mě tak krásným pohledem.

„Upekl jsem ho," usmál jsem se na ní.

„A to ti mám jako věřit jo?" ironicky se zasmála. 

„No jasně, že jo....no dobře... mamka mi s ním trochu pomohla, ale jinak jsem ho upekl sám!"

„Děkuju strašně moc," objala mě. Proč mě nepolíbila? Chce si náš první polibek schovat na lepší příležitost? Upekl jsem jí koláč, já něco upekl, tohle byl můj první a poslední hrdinský čin v kuchyni. Ale noták, zní to hrozně sobecky přestaň! Mám občas vážně divné myšlenky.

„Asi chceš pustit dovnitř, co?" zeptala se mě.

„Neee, v pohodě tady venku je to fakt super, to křoví okolo, ten měsíc v prázdné obloze, kdepak vůbec to nevypadá strašidelně," odpověděl jsem přesvědčeně.

„Jasně a pak, kdo je tady ‚strašpytel' coo?" lehce do mě šťouchla.

„Tak dobře, kdybys mě pustila dovnitř, bylo by to asi lepší"

„Já vim, že jo"

Otevřela dveře. Vešla první. Šel jsem za ní. Zavřela dveře.

„Nevím, jak na tebe bude reagovat moje máma.." řekla nejistě

„Jak že se jmenuje tvoje máma?"

„Mary" odpověděla rychle.

„Kdo tu ještě je?"
„Babička, ale ta z tebe bude určitě vypleskaná, neboj"

„Joo?" hodil jsem po ní očkem.

„Je mi to jasný.. takže ty jsi nepřijel za mnou ale za mojí babičkou, co ty zmetku.."

„No, měl jsem to při cestě, tak jsem si řekl, že se zastavím i za tebou"

„No jasně....jak se teda ta stařenka jmenuje?"

„Catherine?"

„Elizabeth"

„Skoro"

„No ani ne" ušklíbla se.

„Elizabeth?"

„Jo Elizabeth, hlavně jí prosím tě neříkej ‚Eliško' to by jsi jí teda sakra naštval. Na tu ‚Elizabeth' je hrozně moc pyšná"

„Mami..babi..chci vám někoho představit"

„Dobrý večer, já jsem Harry."

..