Umět žít je umění

4. Gabe

„No tak, do toho! Dělej! Tak už ho zabij! Zabij ho teď hned a nepřemýšlej!"

Vzbudila jsem se celá udýchaná a zpocená. Hned, jak jsem otevřela oči, uviděla na sobě tři páry očí. Kdo jiný, než Sára, Liam a Brit.

„Ehm... ahoj, lidi," snažila jsem se tvářit, jako by se nic nestalo. „Jak dlouho jsem vůbec spala a proč na mě všichni tak zíráte?" Když jsem to odřekla, jako bych je vytrhla z transu a najednou začali všichni mlít páté přes deváté. Pak se uklidnili a promluvila jenom Brit.

„No... spala jsi skoro celý den, hned potom, co jsi omdlela. A koukáme se na tebe, protože si ze spaní mluvila o tom, že nikoho nezabiješ nebo tak něco. Co se stalo? Proč si omdlela, když jsem řekla, že se ten kluk jmenuje Gabe?" Znovu se mi protočily panenky a neměla jsem daleko od dalšího omdlení, ale ustála jsem to.

„To nebylo kvůli tomu klukovi, spíš sem asi něco špatného snědla," snažila jsem se vymluvit a přitom jsem udělala snad ten nejzářivější úsměv, co jsem kdy dokázala.

„Hele, na jídlo se nevymlouvej, je to jasný? My víme, že to bylo kvůli tomu klukovi a nevím jak ostatní, ale mě by docela zajímalo, proč jsi omdlela. Ale na druhou stranu tady všichni máme nějaká tajemství a je jen na tobě, jestli se rozhodneš nám je říct, nebo ne," uculil se na mě Liam a já mu úsměv opětovala, byla jsem ráda, že mě tady aspoň někdo podporuje. Největší nevýhodou bylo mít kamarády, kteří vás opravdu znají a poznají, když lžete.

„Děkuju, Liame, teď o tom mluvit nechci, možná jindy, ale mám hlad, takže jestli dovolíte, ráda bych prošla," řekla jsem a snažila se vysápat ven z postele, jenže než jsem to stihla udělat, všichni se nahrnuli ke mně a naráz vykřikli: „Stůj, nikam nepůjdeš, teď si jeden den ležela a najednou chceš jít až po schodech dolů?! Tak to ses spletla!" Musela jsem se zasmát tomu, jakou o mě měli takovou starost. Lehla jsem si tedy a nechala se obsluhovat. A takhle to pokračovalo další dva dny.

O 2 dny později

Už zase stojíme v nákupním centru a čekáme, jestli se Gabe konečně uráčí přijít, když to má být už naše třetí schůzka a zatím ani jednou nedorazil.

„Určitě dorazí, cítím to v kostech," řekla Brit.

Bylo docela roztomilé, jak se nás snažila přesvědčit, že přijde. Já jsem doufala spíš v to, že nedorazí. Měl už půl hodiny zpoždění, už jsme ani nedoufaly, že by mohl ještě dorazit a tak jsme se

zapovídaly. Najednou někdo poklepal Brit na rameno. Otočila se takovou rychlostí, že jsem to nestihla ani zaregistrovat a popadla ho kolem krku. Objímaly se asi půl hodiny a já viděla, jak Sáře dochází trpělivost a každou chvilku vybouchne. Jo, ještě jsem vám zapomněla říct, že Sára snadno ztrácí nervy, ale v určitých situací umí jako jediná neztratit hlavu.

„Ehm, už jste skončili?" řekla docela ošklivě. Oba dva se na ní otočili s otazníky v očích.

„Jo, jasně, sorry holky, tohle je Gabe," řekla radostně Brit.

Gabe si nás začal prohlížet a my jeho taky. Byl docela vysoký, vyšší než já. Měl hnědý rozcuch a docela velké svaly. Vlastně měl dost svalnatý tělo, asi posiluje. Nnakonec tady byly jeho oči, zvláštní, že když jsem se koukla do jeho modrých očí, on se mi taky koukl do očí. Normálně bych se v nich dokázala i ztratit, ale teď ne, ne když je to on.

Z pohledu Gabea

Panebože, je to ona! Vážně je to ona! To nemůže být pravda, podle toho, jak mě zkoumá, mě asi nepoznala, což je dobře. Nevěděl jsem, že je kamarádka Brittany. Nevěřil jsem vlastním očím. Vlastně jsem ani nevěřil, že ji ještě někdy uvidím.

„Ahoj, já jsem Gabe," natáhl jsem ruku k té druhé černovlasé holce, která mě asi chtěla zabít, podle toho jak vražedně se koukala.

„Čau, já jsem Sára," odvětila pěkně nevrle. Takže z nás dvou asi kamarádi nebudou, jak tak koukám. Potom jsem natáhl ruku i k Annie: „Ahoj, já jsem Gabe," koukal jsem se jí přímo do očí s pocitem viny a doufal, že mě nepoznala, nebo že to aspoň bude hrát se mnou.

„Ahoj, já jsem Elisabetha Annabel, můžeš si vybrat, jak mi budeš říkat," řekla neochotně, asi mě nepoznala, to je dobře. Najednou jsem si všiml, jak mi stiskla ruku víc, než předtím a koukla se mi do očí s pootevřenou pusou. Musel jsem se tomu usmát. Když si toho všimla, povolila a odvrátila pohled.

Elis

Potom jsme chodili různě po obchodech a povídali si. Teda já si povídala se Sárou a Brit s Gabem. Pořád jsem na sobě cítila jeho oči, nejradši bych se teď někam vytratila. Sakra! Určitě mě poznal.

Asi tak za dvě hodiny se Brit konečně rozloučila s Gabem a my odešly domů. I když jsme odcházely, stále jsem cítila, jak mě propalují jeho oči, ale ani jednou jsem se neotočila. Doma se nic zajímavého nedělo, tak jsem si šla lehnout.

„No tak, do toho Elis," řval na mě Gabe z protější strany.

„Já ale nevím, jestli ho chci zabít! Já nechci do vězení," brečela jsem a koukla na Gabea. Teď už nebyl daleko, ale přímo vedle mě.

„Vždyť nepůjdeš do vězení, utečeme! Já uteču s tebou," řekl mi a já vystřelila...

Tak a máme tady další kapitolu. Tak co si myslíte o Gabeovi ? A už tušíte, co se v minulosti stalo? Když tak pište do komentářů. ;) Pokud se vám příběh líbil, budu vám moc vděčná za hvězdičku. :D A to je asi vše, tak čauky. :P