Umět žít je umění

9. Jak jsem to mohla dopustit ?

„Tak jsem tu, má paní. Doufám že jste připravená." Oznámil mi Raeily, možná až moc klidně. Trochu mě znervózňovalo, jak dokáže být za každou situací tak klidný.

„Ahoj Raeily, já vím že je čas." Odvětila jsem mu a snažila se vloudit úsměv do tváře. Právě teď jdu zabít člověka a on se mě zeptá, jestli jsem připravená ? To je podle mě, tak trochu ironie. Na tohle se snad ani nedá odpovědět, nikdo nemůže být připravený v takové situaci. Ale co jsem mohla dělat, jednou jsem boss mafie, tak mi nic jiného nezbývá. 

Raeily nasedl do auta a já za ním. Byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala ani mluvit. Myslím, že cokoliv bych právě teď vypustila z úst, byla buďto kravina, nebo šepot. Stále jsem sama sebe přesvědčovala: „Elis, právě teď jedeš zabít člověka, ale buď v klidu, u mafiánů je to běžné." 

Ještě jsem nebyla připravená. Co když to nezvládnu a ona mě zabije dříve, než já ji ? Co potom ? To už nikdy nezažiji tak krásné okamžiky jako dnes ? Začalo se mi dělat špatně od žaludku. To už nikdy neuvidím ty tři pošuky ? Kdyby se to náhodou stalo, tak jsem se s nimi alespoň řádně rozloučila, ale teď musím být zase zpátky boss mafie. Začala jsem být hrozně nervózní. Potily se mi ruce a třásla kolena. „Nejedeme nějak dlouho ?" zeptala jsem se Raeilyho, který seděl vedle mě. Už jsem začala nervózně poklepávat prsty o dveře a druhou rukou si namotávala své ještě na blond nabarvené vlasy. Už jsem ani neměla pojem o čase.

Neustále jsem si pro sebe opakovala: „Elis, musíš být silná, hlavně se jí nekoukej do očí, pak to nedokážeš a ona zabije tebe, prostě až přijde, otoč se k ní a vystřel, je jedno kam, hlavně vystřel. Kdyby jí to nestačilo, vystřel znovu. Je to jenom nějaká nicka !" Koukla jsem se z okna a viděla před sebou, krásný žlutý koberec. Zářil jako slunce na nebi při krásném letním dni. Je to krásné, jen kdyby mě nečekalo, to co mě dnes čeká. Vražda. Je strašné na to stále myslet a nemoct to dostat z hlavy.

Raeily se na mě v klidu otočil a uklidňujícím výrazem v obličeji mi odpověděl: „Za chvilku tam budeme, slečno Blackdayová, nemá cenu se něčeho se obávat. Vy střelíte první a ta troufalá mladá dáma padne k zemi !" Tímhle mě trochu uklidnil, je to ten nejlepší společník jakého jsem si mohla jenom přát. Začala jsem zhluboka dýchat a přitom zavírala oči. Měla jsem pocit že snad exploduji vším tím stresem, co na mě padal. Cítila jsem malé šimrání v žaludku, jako bych se měla každou chvílí pozvrazet. 

„Jsme tu !" zvolal asi po deseti minutách od našeho krátkého rozhovoru. Najednou se mi rozbušilo srdce, jako při závodu Formule1 a nepředstavitelně se mi začaly třást ruce. Místo kam jsme přijeli, vypadalo otřesně, strašidelně a opuštěně zároveň. Uprostřed ničeho byla malá budova se s ničenou střechou, prostřelenými okny a vyraženými dveřmi. Neměla na sobě ani ceduli se svým názvem. Ani náznak života tu nebyl vidět. Nedělalo to na mě moc dobrý dojem. Myslela jsem že snad každou chvilku omdlím. Raeily poznal že mi není zrovna do smíchu, ale nic nenamítal, jenom mi pevně stisk ruku a usmál se na mě.

Byla jsem tu o patnáct minut dříve, takže jsem měla čas na promyšlení mého plánu, ne plánu. Rozhodla jsem se že to tu omrknu a potom usoudím jak to provedu. Ta nová věděla že tady někdo bude, ale nevěděla kdo, takže na tom byla nějak stejně jako já. Až na to že já ji mám v plánu zabít, ne s ní obchodovat. 

Celé jsem si to tu omrkla a můj plán byl takový že, až přijde dovnitř, já budu otočená zády, nebudu čekat ani chvíli, otočím se a střelím. Už zbývalo jenom pět minut od příjezdu té nové. Už jsem nemohla ani dýchat, plíce se mi skoro nenadzvedávali. Šla jsem tedy dovnitř abych se připravila. Vevnitř to vypadalo ještě hůř než z venčí. Bylo tady šero, které odhánělo jenom mihotající se světélko na konci svíčky. Na druhé straně, přímo na proti dveřím, byl malý stolek s nějakými věcmi, tak jsem se rozhodla že si čekání zkrátím omrknutím těmi věcmi.

Otočená zády ke dveřím, jsem nedočkavě čekala na příchozí. Ta chvíle mi připadala jako celá věčnost a na jednou se to stalo. Ta ženská byla přesná jako hodinky.  Slyšela jsem, jak se před budovu přiřítilo nějaké auto. Nadechla jsem se ledového vánku, který profukoval skrz prostřelená okna a sípavě vydechla.Potom jsem uslyšela ránu, jak někdo zavíral dveře od auta. Ani na okamžik jsem se neotočila a čekala než daná osoba vejde dovnitř. Ona byla venku a já tady vevnitř s bývalým obchodem se zbraněmi. Usoudila jsem podle toho, co leželo na stolku přede mnou. Pevně jsem držela svou Pistoli CZ 75D, která byla asi nejlehčí. Zase jsem si začala namotávat své dlouhé vlasy na svůj zpocený prst. Teď už jsem vážně, začala pomalu přicházet o rozum, měla jsem takový strach. Ta osoba venku asi taky, protože tam stála už pěknou chvíli, nebo se mi to jenom zdá ? Už jsem začala být vážně skeptická, co když se něco podělá ? Co pak ? Co kdyby jsem náhodou přišel Raeily, s tím že odjela ? Co bych dělala potom ? Zastřelila bych jediného člověka, který zná celou pravdu o mně, ale to se nastane, jsme pevně domluveni, o tom že sem za žádnou cenu nemá chodit, i kdyby venku bylo tornádo.

Najednou mě něco vyrušilo z přemýšlení. Bylo to cinknutí dveří. Na chvíli jsem na to úplně zapomněla. Hned jak jsem slyšela že někdo vešel dovnitř říkala jsem si: „Tak, teď se otoč a zabij ji !" Daná osoba tam jen tak stála, poznala jsem to proto, protože jsem neslyšela žádné kroky, blížící se ke mně. Začala jsem přemýšlet o tom nejhorším, co když na mě právě teď míří pistolí ? To by, ale už vystřelila, rychle jsem zápornou myšlenku vypudila z hlavy. Roztřásly se mi ruce tak, že jsem byla ráda, že vůbec udržím svou pistoli nadále ve své ruce. 

Najednou sem se rychle otočila, že to snad nemohla ani zaregistrovat a se zavřenými oči vystřelila přímo před sebe. Uslyšela jsem jenom dívčí, ohlušující výkřik a ránu, jako kdyby se svalila k zemi. V tu chvíli jsem se odvážila otevřít své oči a podívat se na svou oběť. „Ach můj bože !" to bylo to jediné na co jsem se v tu danou chvíli odvážila. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Rychle jsem se skácela k zemi, hned vedle té osoby. „Zavolejte okamžitě sanitku !" Zařvala jsem jak nejvíce to moje plíce dokázaly. Věděla jsem že jakmile to Raeily uslyší, ihned ji zavolá. Přiložila jsem svou dlaň na zakrvácenou ránu na jejím pravém prsu a doufala že to alespoň trochu pomůže. Měla jsem před očima jenom černotu, jakoby se mi celý můj život odehrál znovu před očima. Když jsem je, ale otevřela cítila jsem jenom známou palčivou bolest v očích, brečela jsem. Brečela jsem tak hodně, že jsem byla za chvilku celá mokrá a osoba pode mnou na tom nebyla lépe. Sehnula jsem se k uchu osoby a lehounce do něj zašeptala: „Sáro, je mi to tak strašně moc líto," a znovu jsem cítila jak se mi salvy slz prodíraly do očí, „Neumírej prosím, nemůžeš mě tady nechat samotnou." Nemohla jsem tomu uvěřit, jak jsem to jenom mohla dopustit, Sára která ležela přímo pode mnou, měla v sobě kulku z mé zbraně. Ano, je to tak, právě jsem postřelila svou nejlepší kamarádku.

Slyšela jsem, jak z dálky houká siréna sanitky. Sanitka už byla u budovy, ale já byla už dávno pryč, hodně daleko...

Takže ahoj lidi, je tu nová kapitola. Doufám že se vám líbila a že jste alespoň trochu napjatí a těšíte se na další díl. Co myslíte, přežije to Sára, nebo ne ? Možná se to dozvíte v další kapitole. :) U další kapitoly čauky :)