Umět žít je umění

5. Nový mafián

Už po druhé jsem se vzbudila celá upocená a udýchaná, měla bych s tím přestat. Dnešek asi nebude ničím zvláštní, všichni jsou buďto ve škole nebo v práci. Kurva! Škola! Úplně jsem na to zapomněla! Víte, ano, já ještě chodím do školy, je to k nevíře, ale tolikrát jsem přestoupila a propadla, že tem ještě stále chodím.

Rychle jsem se oblékla, připravila věci a běžela na autobus. Naštěstí jsem ho stihla. Super, teď už si stačí vymyslet nějakou výmluvu a bude to super.

Stihla jsem to na druhou hodinu, a když jsem se vřítila do třídy, koukalo na mě asi tucet párů očí a všichni mě propalovali zhnuseným pohledem, ale mě bylo v celku jedno, co si o mně myslí, tenhle rok dokončím školu a vypadnu odtud.

„Mohla byste nám prosím sdělit, kde jste zase byla, slečno Blackdayová?" řekla naštvaně učitelka, asi naše třídní, co já vím.

„No... doma, ale teď jsem tady a to je snad to nejdůležitější, ne?" řekla jsem zhnuseně a přitom jsem uvažovala, jak může někdo mít takový ohavný vkus. Blé, vypadala, jako by to oblečení vyhrabala v popelnici. Ona na mě pořád něco mlela, ale já ji nevnímala, jenom tu poslední větu, při které si mi málem zastavilo srdce.

„Doufám, že k vám chodí psychiatrička, slečno Blackdayová?" zvedla povýšeně obočí, když si všimla, jak jsem zalapala po dechu, i když jsem to nedala na sobě tak moc znát. Abyste to chápali, od té doby, co žiji sama, mě chodí navštěvovat povinná psychiatrička, která má zastupovat moje rodiče.

„Ehm, no jasně, že chodí, proč by nechodila?" zeptala jsem se a úsměvem. Pravda ale byla taková, že vždycky, když se před naším barákem ukázal někdo takový, řekla jsem, že nejsem doma, nebo jsem se jim co nejvíce vyhýbala. Nechápu, proč to ještě nikdo nenahlásil.

„No dobrá, pro jednou vám budu věřit, ale jestli k vám opravdu chodí, tak jí asi zavolám. Ona by přece měla dávat pozor na to, jestli chodíte v čas do školy! A navíc jste dostala zase pětku z testu. Něco s vámi je, já to vidím. Vím, že kdybyste se ráčila snažit, máte jedničku s přehledem," řekla zase tím svým povýšeným hlasem, ale měla pravdu, před tím vším bych dostala jedničku s přehledem. Teď to je ale jiný, teď žiju, což neumí každý, ale já se to i tak naučila. Naštěstí mě zachránilo zvonění a já vystřelila ze třídy jako první. Když jsem se tak procházela školou, došlo mi, že ji vlastně vůbec neznám, protože buďto běžím hned domů, nebo se tady neprocházím, vlastně jsem ani nevěděla, proč se procházím zrovna teď.

Pak jsem to pochopila, byla to chyba. Stačilo pár kroků ze třídy a hned mě zastavila ta bestie. Oproti ní jsem já byla andílek a to je co říct, protože mě nemá nikdo rád a navíc jsem spala snad s každým klukem z téhle posrané školy.

„Tak co, ty děvko hnusná?" obořila se na mě Emily

„Pche, kdo je tady děvka? A navíc, hleď si svého, Emily, nebo chceš skončit na pohotovosti?" řekla jsem a koutky úst mi začaly pomalu cukat nahoru.

„Ale ale ale, někdo si tady hraje na drsňačku, co? Prosím tě, kvůli tobě bych určitě na pohotovosti neskončila, to spíše naopak," řekla pohrdavě Emily.

Už jsem toho měla dost, rychle jsem se k ní přiblížila a pošeptala jí do ucha: „Ale prosím tě, Emily, já nevím, kdo tady ze sebe dělá drsňačku. A chceš říct novinku? Spala jsem s Jakem, s tvým miláčkem." Při poslední větě jsem se začala smát jako blázen, teď pukala zlostí ona, poznala jsem to na ní. Najednou se rozmáchla a vrazila mi facku. Docela velkou, to bych nečekala od takový blbky, ale pak jsem se rozmáchla já a dala jí pěstí přímo do pravého oka. Ona se rozbrečela a utekla. Ani jsem si nevšimla, kolik očí na mně viselo, ale bylo mi to fuk, protože jsem taky utekla, jen ne do třídy, jako Emily, ale rovnou domů.

Doma

„Ahoj, je někdo doma?" zakřičela jsem na celý barák, jak nejvíc jsem uměla. Nikdo se mi neozýval, až teď mi došlo, že jsou všichni ještě furt ve škole nebo v práci. Šla jsem se obléknout do plavek a skočila co bazénu. Voda byla opravdu moc příjemná.

„Dobrý den, slečno Blackdayová," uslyšela jsem za sebou hlas a rychle se otočila.

„Ahoj Raeily (poznámka autora: čte se to Rajli)." Raeily byl můj nejvěrnější společník ohledně mafie, když nad tím tak přemýšlím, to on jediný ví, že já jsem boss mafiánů. „Co o de mě potřebuješ?" Bylo to zvláštní, muselo se stát něco hodně důležitého, nikdy nechodil ke mně domů, nikdy...

„No, máme takový menší problém," řekl ustaraně. A sakra, tohle nevypadalo moc, spíš jako něco hodně zlého.

„A jaký přesně, Raeily? Nenapínej mě a vyklop to!" řekla jsem už trošku podrážděným hlasem.

„Zjistili jsme, že nám někdo krade obchody se zbraněmi, takže nemáme už skoro žádné zákazníky a jiní mafiáni začínají být nervózní a chtějí vědět, kdo je vlastně vede, když nedokáže uklidit ani nováčka."

„C-cože? On je to nováček? Jak jste to zjistili?! A v žádném případě nesmíme dovolit, aby nám někdo kradl obchody a už vůbec ne, aby někdo zjistil, že je vedu já," řekla jsem zděšeně a nervózně si začala naplétat na prst své fialové vlasy. To vlastně dělám vždycky, když jsem nervózní, je to takový můj zlozvyk.

„No, zjistili jsme to podle toho, že za sebou nechává hodně stop a všechny obchody si zařizuje sama."

„Počkat," skočila jsem mu do řeči. „Ona je to holka?!"

„Vlastně ano, je to holka. Poznali jsme to ze záznamu z kamer, jsou tam vidět dlouhé vlasy. Ale nevíme ani barvu, ani jaký má obličej. Ty kamery jsou černobílé a je otočená zády. Ale i když jsou černobílé, poznali jsme, že je má hodně tmavé."

Zalapala jsem po dechu. To nemůže být pravda, za ty dva roky, co dělám tuhle zasranou práci, mi ještě nikdy nikdo nekradl obchody a docela se bojím toho, co se stane, když to praskne a zjistí se, že jsem celou tu dobu vedla mafii já. Mohli by mě i zabít, to nemohu dopustit! A tak jsem vymyslela něco, co jsem v životě neudělala a může mě to klidně stát i krk.

„Dobře, Raeily, něco jsem vymyslela, musíš zjistit, na jaký obchod má spadeno příště," řekla jsem odhodlaně a v Raeilyho očích jsem viděla, že už tuší, co se stane.

„Zítra to pojedu vyřešit, sama a nebudu na nic čekat, prostě jakmile přijede, nebudu váhat a vystřelím, bude mi jedno, kdo to je!" Raeily se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale já na něj hodila vražedný pohled a on zmlkl.

„Dobře, má paní, ale půjdu s vámi, neodpustil bych si, kdyby se vám něco stalo," řekl odhodlaně.

„Dobrá, když si to přeješ, ať je po tvém, ale teď už běž, chci být sama. Vyhledej, kde udeří příště, ať nezastřelím nesprávnou osobu." V očích mi zase vzplál oheň, jako před dvěma lety. Docela jsem se těšila, až tu krávu zabiju, nemá mi co lézt do zelí...

Tak, další kapitola. Myslíte, že to může být někdo známý? A myslíte, že ji Elis opravdu zabije ? Pište mi to do komentářů. :D A pokud se vám kapitola líbila, klidně hoďte i hvězdičku, věřte, že mi tím uděláte takovou radost! :D No nic, u další kapitolky čauky... :)