Umět žít je umění

1. Přežívání

Ahoj... Mé jméno je Elisabetha Annabel Meckl Blackdayová, ano, já vím, dlouhé, že? Ale u dcer mafiánů je to normální. Ráda bych vám vyprávěla příběh o svém životě, ale budu muset začít hodně daleko v mé minulosti. Od začátku, od doby, kdy jsem ještě jenom přežívala. Nejradši bych tuhle část svého života přeskočila, ale nemůžu.

Jsem štíhlá, vysoká, hnědovlasá a šedooká dcera mafiána. Je mi osmnáct let a mám ráda školu. Z každého testu, co jsme psali, jsem vždycky dostala za jedna, jsem hodně stydlivá a bázlivá mezi cizími lidmi, proto nechápu, jak se mi podařilo stát se nejoblíbenější holkou na škole.

Tak nesnáším svého otce! Jmenuje se Davids Mecl Blackday a je to mafián. Ale to už jste asi pochopili. Je miliardář. Matku jsem ztratila ve svých 12 let. Byl to nejhorší den v mém životě, milovala jsem ji. Od té doby se otec uzavřel do sebe a moc nekomunikoval, ale to bylo ještě dobré. Potom mu totiž asi přeskočilo, začal na mě řvát, bít mě, nadávat a jednou mě málem znásilnil.

Máme velkou vilu plnou šlapek. Ano, správně, šlapky. Můj otec má tolik šlapek, že nejdou ani spočítat, některé jsou dokonce i vdané, takže má otec spoustu nepřátel. Předtím mým skoro znásilnění mě zachránila jeho nejoblíbenější šlapka Maybe, nesnášely jsme se navzájem, ale ona by nesnesla pomyšlení, že by nemusela být jeho nejoblíbenější, proto to udělala.

A teď k mé denní rutině. Věřte mi, není to nic zajímavého.

Ráno mě probudily steny a vzdychání z tátovi ložnice, jako vždy. Oblékla jsem si svoje značkové oblečení, kterým jsem chtěla skrýt všechny ty modřiny. Šla jsem dolů a udělala si toasty.

Ve škole

„Ahoj," řekla rozzářená Katris, moje nejlepší kamarádka.

„Ahoj," odpověděla jsem nezajímavě.

Katris si mě změřila pohledem, ale mluvila dál, už ani nevím o čem. Přemýšlela jsem nad tím, jak moje nejlepší kamarádka nemůže poznat, že mi něco je. Katris byla úplný opak mě, byla malá, trochu při těle, ale ne moc, drzá, panovačná a moc chytrosti taky nepobrala... a přitom zrovna ona byla moje nejlepší kamarádka, nebo jsem si to aspoň myslela.

„Haló země volá Elis," řekla pobaveným hlasem a já na ní jenom přikrčila nos a zakřenila se, normálně bychom teď obě dvě dostaly záchvat smíchu, ale dnes ne, dnes bylo všechno jinak.

„Hele moc mě pobavilo to tvoje vyprávění, ale hodina skončila, takže asi půjdu domů," řekla jsem pyšně a povýšeně se na Katris koukla. Ona párkrát zamrkala a potom mi přiložila ruku na čelo.

„Blázníš!" vyjekla. „Nikdy přece nechodíme přesně domů. A navíc, někdo za tebou jde. Šibalsky na mě mrkla a mě hned došlo, koho tím myslí.

„Ahoj, krásko," řekl Josch, můj kluk, a objal mě zezadu. „Kde jsi byla? Nemohl jsem tě nikde zastihnout." Ano to byl můj kluk, vlastně nejoblíbenější kluk na škole. Já nejoblíbenější holka a on nejoblíbenější kluk na škole jsme spolu chodili, byly jsme jako dílky puzzle, jako bychom spolu musely být, jako kdybychom to měly předurčený. Ne, že bychom chtěli, ale každý to od nás očekával, tak jsem to cítila.

„Ehm, neměla jsem čas tě hledat," odsekla jsem, zatímco on se na mě koukal jako na ducha. Ale jenom chvilku, pak se vzpamatovat a začal mě líbat na krku. Normálně bych začala vzdychat nebo by se mi zrychlil tep, ale jak už jsem řekla, dnešek je jiný. Rychle jsem ho od sebe odtrhla a zamračila se na něj.

„Co děláš, kurva?" koukl se na mě s ukřivděným obličejem.

„Nech mě být," řekla jsem a rozeběhla se pryč ze školy, všichni se na mě koukali jako na blázna, ale mně to bylo jedno.

Přišla jsem domů a celým domem se pořád ozývaly jenom steny a vzdechy. Zakoulela jsem očima a šla si udělat oběd. Namazala jsem si rohlík se sýrem a šla si sednout ke stolu. Když jsem si sedla, slyšela jsem za sebou těžké oddychování a rychle se otočila, jenomže to jsem neměla dělat, protože mi otec dal takovou ránu pěstí, že jsem se otočila o 180 stupňů a spadla na zem.

„Co tady děláš tak brzo ty děvko!" zakřičel na mě a rychle oddychoval. Už jsem chtěla vstát, ale zabránil mi v tom rychlý kopanec do břicha a smích jako od blázna.

„Já jsem tě varoval, že sem nemáš chodit dříve, než odbije sedmnáct hodin, nechci abys Maybe nějak neobtěžovala, ty náno jedna, je ti to jasný?"

Už jsem toho měla plný zuby, a jak jsem řekla, dnešek byl pro mě výjimečný, takže jsem se postavila, což nečekal, a vrazila jsem mu tu největší facku, co jsem kdy komu dala.

„Hlavně, že ochraňuješ Maybe, co? Nesnáším tě a vždycky jsem tě nesnášela. Nějaká tvoje děvka mi je úplně u prdele, je ti to jasný?" Rychle jsem si zacpala pusu rukou, ale bylo už pozdě, takhle jsem na otce vyjela jenom jednou v životě a to byl ten den, kdy mě skoro znásilnil.

„Co jsi to řekla, ty jedna malá kurvo?! Maybe nebudeš říkat, že je děvka, ona není děvka! A jak to se mnou mluvíš, jak si tohle můžeš dovolit? Za tohle tě tak zmlátím, že si ani nesedneš na tu tvojí prdel a možná bude i hůř!" Když tohle dořekl, měla jsem další obtisk jeho pěsti na oku a na břiše a chvilku mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala.

„Ty jsi tak šlechetný, že čekáš, až vstanu, jo? Ty jeden bastarde!" Ani nevím, kde se ve mně ta zlost brala, ale tentokrát, když to nečekal, dala jsem mu kolínko do rozkroku a začala na něj křičet: „Vidíš, co jsi způsobil, ty bastarde, teď jsem vytočená a mám skoro všude modřiny. Já tě tak nesnáším, těším se, až zhebneš!"

S těmito slovy jsem se sebrala a utekla nahoru do svého pokoje, rychle se zamkla, zabalila své věci sedla si na postel a pro sebe si zpívala: „Happy birthday to you..." Ano, byl to výjimečný den, měla jsem totiž devatenácté narozeniny a tak nějak cítila, že tenhle den bude mým osudným.

Tenhle celý můj koloběh života se měl brzo změnit...

Takže ahoj lidi, tohle je moje první povídka, tak se na mě snažte brát ohledy, prosím. :D Budu strašně moc ráda za nějaké komentáře nebo hvězdičky. :) Já vlastně budu ráda už jenom za to, že se na to kouknete. Prostě děkuju, že jste si to přečetli a budu ráda, když mi třeba poradíte atd. Takže, ahoj! :D