Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 20. Jsi tím, kdo jsi - část 3. - Zrůda

Irys vzpomínky

Loki

Takové jméno bylo pro Jotuna velmi neobvyklé, teď jsem ale rozhodně nemínil ztrácet svůj drahocenný čas s vyptáváním se po jejím „obřím" rodokmenu.

V hlavě mi právě vyvstala jedna, pro mne zcela, neodbytná otázka.

„Ještě jsi mi neodpověděla! Jak víš, kdo jsem?!" Doběhl jsem takzvanou Tellu, ale i tak si raději od ní udržoval bezpečný odstup, dvou metrů.

Nemohl jsem tušit, zda se nejedná pouze jen o její další lest, kterou si na mě zmrzlá čarodějnice pečlivě přichystala.

„Správná otázka zní, jestli ty sám víš, kdo jsi, mladý princi?" Obrátila opět veškerou svou pozornost na mě a následně zastavila v chůzi.

Jotunka si mě zvídavě prohlížela od hlavy až k patě a zase naopak. Rudé oči se mi pomalu vpíjely až do morku kostí. Nerad jsem to přiznával, ale slova, vycházející z jejích úst, mě čím dál více mátla.

„Co je to za nesmyslnou otázku?!" Naježil jsem se, už nešlo ignorovat, že si se mnou Tella hraje jako to dělává grun s fausem.

Vogl nad námi neustále poletoval a zoufale pokřikoval, situace se nelíbila ani jemu.

„Přece vím, kdo jsem! Jsem Ódinův syn a ásgardský bůh ty tupá stvůro!" Rozkřičel jsem se z plných plic, nehledíc, jak na to ona zareaguje.

Jenom se lehce pousmála, „Pak tedy Ódinův plán vyšel přesně, tak jak jsem předpokládala," pozvedla hrdě bradu, jako by ji snad nastavovala samotným bohům na obdiv a s dlaněmi pevně semknutými za zády, pokračovala dál v cestě, plně ignorujíc můj gradující hněv.

Její kroky teď vedly jasnějším směrem, blížila se k podlouhlé kašně, vynořující se na samém konci rozlehlé síně.

Nádrž s, dokola se plnící vodou, byla vytesaná z nejčistšího křišťálu, jaký jsem mohl doposud v nekonečném vesmíru spatřit. Tříštila z něj starodávnost, ale i dávno zašlá moc.

Chápal jsem tudíž správně, že kašna vévodí celé majestátní hale, na jejímž vzhledu bylo nyní dobře znát, že se musela stavět okolo magické fontány až o dost později, jakožto chrám schovávající největší poklad Jotunheimu.

Voda, stékající do jejích útrob, zdobila nečekaně klidnou hladinu bělostným obláčkem páry.

Smrtelník by se k ní přiblížit stěží dokázal.

„O čem to tady mluvíš? Nechápu, že jsem tě ještě nesprovodil ze světa zimy a chladu!" Mé nervy byly téměř ztraceny.

„To by ses ale nedozvěděl pravdu, můj princi," zvedly se jí nepatrně koutky úst do úsměvu.

Přistoupila ke kašně a sedla si na její okraj, dlaní začala rozdmýchávat studenou hladinu, věděla, že ji netrpělivě pozoruji a dychtím po odpovědi, proto si dávala náležitě na čas, nejspíš aby mi dokázala, že osud svírá v rukou ona, ne já.

„Pravdu o čem? Jakou pravdu by mi mohl nabídnout jotunský lhář?" Mířil jsem pomalými krůčky k Jotunce, držíc stále nachystanou dýku, připravenou k útoku.

„O tvém původu," Pobídla mě pohledem, abych přistoupil blíže.

„Jsi naprosto hluchá, teď jsem ti snad řekl kdo jsem!" Nohy mi bez svolení začaly zrychlovat, neukojený vztek v mé mysli, toužil po krvi té zrůdy.

„O tvém pravém původu," hovořila klidně, nepřipouštěla si, že se na ní chystám zaútočit.

Jako bych toto vyjádření nijak nepostřehl, přiskočil jsem k ní a jedním úderem své zbraně chtěl zasadit smrtelnou ránu, jež by umlčela stvůrnou lhářku.

V tom se ale obryně nečekaně vztyčila do své celé výšky a jedním hbitým pohybem, mě chytila za předloktí, Tellina ruka byla ale natolik velká, že její malíček přesahoval až k mé paži.

V úleku mi dýka vyklouzla z dlaně a srazila se s hladkou podlahou, na jejímž povrchu vytvořila drobný kráter. Vyděšeně jsem hleděl obryni do lávových očí a čekal na smrt.

Ta ale nepřicházela, stejně tak i bolest, jež měla proniknout do mé kůže hned po uchopením mrazivým obrem.

Nevěřícně jsem tedy pohlédl na svou vězněnou ruku. Krev mi tuhla v žilách, tak jako ještě nikdy před tím.

„Co to..?" třeštil jsem zrak ke své holé kůži, která, na rozdíl od rozpadlého rukávu oděvu, pod dotykem chladu vydržela naprosto nedotčená.

Po chvíli jsem ale zjistil, že důvod tohoto zázraku není příliš obdivuhodný. 

Dlaň, zápěstí, celá má ruka začala modrat, na kloubech se objevovaly znaky v podobě vystouplých jizev.

Nebylo již pochyb, co to značí.

„O tvém jotunském původu, Tarangozi," zpevnila svůj stisk a přitáhla mě k hladině mrznoucí vody.

„Dívej se!" Poručila mi a dvěma prsty druhé ruky mě popadla zezadu za krk.

Skláněla mě níže k ledové vodě a tím mě přinutila, nakonec zahlédnout můj odraz na její hladině.

Zrůda, bylo to jediné, na co jsem dokázal pomyslet.

„Už vidíš ? Jaký to ásgardský původ, že? Mrazivý obře," šeptala mi výsměšně za uchem, jako bych jí v tento bolestný okamžik dokázal vnímat. 

Tady přidávám další, dlouho očekávanou část. Snad se líbí :) Budu ráda za váš názor co si o tomto průběhu příběhu zatím myslíte :D