Vzbudím se s předtuchou,že tenhle den bude stejný jako všechny ostatní všední dny. Šedý a ponurý. Otevřu skříň a zahalí mě záplava černé barvy. Obléknu se, vyčistím si zuby, učešu se, vezmu batoh a bez snídaně jdu do školy. Neobtěžuji se jít do kuchyně a udělat si svačinu. Hrozí totiž nebezpečí jménem Stan či Ashley moji..ehm "rodiče". Odcházím, když vejdu do supermarketu, abych si koupila svačinu div, že pokladní úlekem nespadne na zem. Její hrůza v očích mluví za vše. Zaplatím a odejdu. V odraze výlohy si prohlédnu svůj ranní zjev. No jo,není to nic pěkného. Od mých krátkých havraních vlasů to pokračuje skoro mrtvolně bledou pletí,až abnormálně tmavě zelenýma očima přes černé kruhy pod nima k rozkousaným rtům a propadlým tvářím. Mám na sobě tílko,koženou bundu,roztrhané džíny a kanady. Přes záda mám velký batoh nacpaný učením..samozřejmě all black. Na zastávce si mě starší lidé prohlíží pohoršenými pohledy. Už dávno jsem se naučila to ignorovat. Když autobus zastaví u školy tak se mnou vystoupí i některé moje spolužačky. Namyšlené fiflenky, které si o sobě myslí bůhví co. Jdu po chodbě ke své skříňce a kolem sebe slyším kecy typu ,,Jsi přišla z hřbitova?" a mnoho dalších a sporstších. Také kolem sebe slyším smích samozřejmě na mou adresu. Cítím na sobě jejich povrchní pohledy a přímo čtu jejich myšlenky. Najednou do mě někdo ze strany strčí takovou silou, že se nedokážu udržet na nohou, ztrácím rovnováhu a nárážím do skříněk. Sesouvám se k zemi. Cítím jen ostrou bolest na temeni hlavy, sedím tam a všichni stojí v půlkruhu kolem mě a snažím se nevnímat jejich posměšky, avšak nejde to, jelikož teď jsou asi 10x hlasitější. Sedím tam asi pět minut a bolest mě pomalu opouští. Stavím se na nohy a zjišťuji, že to nebyl nejlepší nápad a tak malinko zavrávorám, ale udržím se a pomalu se blížím k mé skříňce, když si do ní dávám učení uslyším za sebou tichý sladký hlásek ,,Ahoj." Myslím, že nemluví se mnou a tak to ignoruji, ale pak ten hlas slyším znova ,,Viděla jsem co ti provedli, to nebylo hezké".Páni, začínám si myslet,že vážně mluví na mě.. Neotáčím se, ale stejně odpovídám ,,Tohle je už normální." Ale stejně mě zlomí zvědavost a otočím se. Přede mnou stojí brunetka asi stejně vysoká jako já. Má krásné dlouhé vlasy a oříškově hnědé oči. Nejspíš jsem ji tu ještě neviděla, což není nijak zvláštní, jelikož si lidí v mém okolí radši nevšímám. Tak ještě dodávám ,,Je to divný, jsi asi jediná kdo neví, že jsem tu hlavní terč posměchu." Opravdu, jelikož si tady o mě všichni povídají jak jsem hrozně jiná. ,,No, já jsem tady nová. Jmenuju se Megan." Odpověděla tím melodickým hlasem. ,,Hele já nejsem zrovna typ na dobrou kamarádku". I přesto, že vypadá mile, nehledám dalšího člověka, kterému bych ničila život. ,,Fajn, když nebudeme kamarádky tak mě alespoň zaveď do učebny chemie" Taky mám teď chemii tak vyrážíme a všímám si jizvy na jejím krku. Dost velké myslím..možná od nože. Asi si všimla na co se dívám, protože říká ,,Pokud chceš vysvětlení tak se spolu musíme aspoň trochu bavit,jelikož nehodlám vyprávět svojí story někomu, koho neznám." Trochu mě zaskočila touhle odpovědí, ale přijímám to jako výzvu. ,,Jsem Amber." Když dojdeme k učebně tak na mě znovu promluví ,,Tak jo,ale sedneš si se mnou, nevím jak to tu chodí." Její zájem mě celkem překvapuje. ,,Fajn, ale varuju tě, neptřím mezi šprty, oblíbence nebo roztleskávačky."
,,Jak překvapivé." Trochu se pousmála. Úsměv jí ale neoplácím, nemám důvod se usmívat.
Po skončení vyučování mě čeká další terapie. Vycházím ze školní budovy a najednou mi někdo zaklepe na rameno, je to Megan. ,,Hej Am, nechceš jít dneška ke mě? Potřebovala bych pomoct s matikou"
,,No dneska jsem měla jít k psychiatrovi, ale jo. Pomůžu ti."
,,Wow, ty jsi vážně psychouš"
,,Díky, to fakt potěší"
,,Promiň,takhle jsem to nemyslela."
,,Jo v pohodě. Jsem na ty narážky zvyklá"
Zbytek cesty jsme mlčely. Když jsme dorazily k Meganinu domovu úžasem jsem skoro přestala dýchat. Byla to obrovská luxusní vila o které jsem ani nevěděla, že tady je. Když jsme prošly pozlacenou bránou uviděla jsem tu rozlehlou zahradu s majestátní fontánou uprostřed. Šly jsme po úzké betonové cestičce která vedla podél širší silnice. Přišly jsm k domovním dveřím, vešly jsme do vily a po bílých schodech s černým kobercem jsme stoupaly k jejímu pokoji a najednou jsem zaslechla hystericky ženský křik a salvu nadávek hlubšího hlasu.
