Pobertové

Nebelvír!

Loďky už byly téměř u břehu a všem budoucím bradavickým studentům málem vypadly  oči z důlků. Hrad se jim jevil ještě obrovštější a majestátnější než během plavby.
,,To koukáte co?" mrkl na nejbližší studenty obr. Ti mu téměř nebyli sto odpovědět protože měli pusy dokořán a téměř nic nevnímali. Po nějaké minutce či dvou se obr ujistil jestli už všichni vystoupili a když nikoho na palubě lodiček nespatřil neváhal a zavelel k odchodu směr hrad.

Po několikaminutové chůzi do kopce se objevili pár desítek metrů od veliké vyřezávané dubové brány která ústila do dosti rozlehlé vstupní síně osvětlené pochodněmi, které vrhaly podivně tvarované stíny.

Sirius s Jamesem se na sebe nadšeně usmívali a předháněli se v tom, kdo komu ukáže něco zajímavějšího. Zároveň se oba přeli o to, kam vedou velké zavřené dřevěné dveře které byly po jejich pravici. Všichni studenti ještě nadšeně štěbetali a sdělovali si své postřehy, když se na schodišti objevila přísně vyhlížející profesorka středního věku s vlasy staženými do pevného uzlu.
,,Ticho prosím," upozornila na sebe i ty poslední studenty kteří ještě nezaregistrovali její příchod.
,,Vítejte v Bradavicích," pronesla pevným hlasem a počkala až se i ti poslední nezbedníci utiší.
,,Již zanedlouho vás zavedu do Velké síně, kde proběhne zařazování do kolejí jejichž příslušníky budete až do konce studia na této škole." Přehlédla si celou skupinku asi čtyřiceti vyjukaných žáčků a mírně se pousmála. ,,Až vejdeme dovnitř seřadíte se a počkáte až vyvolám vaše jméno. Přistoupíte ke mně a já vám dám na hlavu moudrý klobouk." Vysvětlovala profesorka dále. ,,Naše koleje se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel." Při pronesení jména každé koleje se nějaký ze studentů zachvěl. Nejvíce však bylo vidět veliké rozrušení na malém černovlasém chlapci v poněkud vytahaném hábitu. Byl to Severus, který teď vedle malé rusovlasé dívenky nadšeně poskakoval na místě.
,,Dobrá, můžeme?" zeptala se profesorka a několik dětí souhlasně pokývalo. Nedá se říct zdalipak čekala na jejich přikývnutí nebo to byla jen řečnická otázka. Každopádně se všichni poslušně a ve dvojicích vydali za profesorkou, která jediným mávnutím hůlku přiměla veliké dveře aby se, s hlasitým skřípotem, otevřely. Rozlehlá síň byla naplněná studenty, kteří seděli u čtyř dlouhých kolejních stolů všichni se hlasitě bavili a se zájmem se dívali na nové prváky kteří se kolem dokola rozhlíželi poněkud vyděšeně.
,,To u toho bude tolik lidí?" Zoufal si Sirius. ,,Co když se dostanu do Zmijozelu? Achjo všichni tu ostudu uvidí." Postěžoval si Jamesovi, který se rozesmál. Ohledně této koleje Sirius za cestu vlakem definitivně přebral kamarádův názor.
,,Hele!" ukázal James ke stropu, který, Sirius se podivil byl tam ten strop nebo nebyl? Každopádně byl zbarven stejně jako noční nebe pod kterým ještě před nedávnem kráčeli za obrem vedoucím je k hradu.
,,To je žůžo!" zaslechli za sebou a oba se jako na povel otočili. Za nimi kráčel Jesse a v ruce neustále třímal bičík na koně. Stále ještě civěl nahoru a tak si nevšiml že se na něj James se Siriusem otočili, zato dívka která šla vedle něj si jich všimla hned a rychle si z ramen stáhla Siriusův hábit aby mu jej mohla vrátit.
,,Jé, no vidíš, málem bych na to zapomněl a byl bych tam jako jedinej trouba bez hábitu." Poděkoval Sirius a oblékl se. To už došli na malé volné prostranství v čele síně. Na nízkém stupni tam stál učitelský stůl, a před ním malá, ošuntělá dřevěná stolička a na ní ošoupaný klobouk s protáhlou dírou matně připomínající ústa. Klobouk vypadal jako kdyby před několika stoletími patřil nějakému prastarému čaroději. Měl na sobě několik záplat a jeho původní barva se pod nánosem špíny dala těžko rozeznat. Když se všichni prváci jakž takž utišili klobouk sebou trhnul a začal zpívat: