Záblesky Minulosti

Kapitola třetí

,,Já jsem Matthew, ale říkej mi Matt [čti: Met]. A jak se jmenuješ ty?" řekl mi.
,,J-já jsem Lydia" vykoktala jsem ze sebe.
,,Hezké jméno," řekl a já se s odpovědí začala červenat.
,,Dík." Uhh tak co teď mám říct?
,,To je tvůj pes?" přikývla jsem a zadívala jsem se jejím směrem.
,,Jmenuje se Amy," řekla jsem na oplátku.
,,Máte doma samá hezká jména," usmál se a já jsem zrudla, ale to jsem zakryla pobaveným úsměvem.
,,A nechtěla bys jít na procházku?" zeptal se mě a já nad tím začala přemýšlet. Na jednu stranu byl milý, ale taky to v klidu mohl být nějaký úchyl. Najednou se ozval ten největší a asi nejhloupější ze  skupinky.
,,Koukejte co Matthew našel za kočku," poznamenal a celou si mě prohlédl od hlavy až k patě. Znechuceně jsem se na něj podívala a hodlala říct něco co mu srazí ego.
,,Běž si otravovat někoho jinýho Mikaele [čti: Majkle]," okřiknul ho otráveně Matt. Dřepnul si a začal sbírat moje věci do tašky.
,,Co to teď děláš?" zeptala jsem se nechápavě, ale začala jsem mu pomáhat.
,,Jdu tě doprovodit domů, protože by tě Mikael [čti: Majkl] nenechal na pokoji," řekl jednoduše a podíval se na něho. Ten jen pokrčil rameny, zasmál se tomu a s ním i celá jeho tlupa neandrtálců. Když nás opustila Tlupa zeptala jsem se Matta.
,,A ty k nim patříš?"
,,Ano i ne," povzdechnul si," všechny znám od školky. Ale tak nějak si nerozumíme. Bohužel jsou to mí jediní kámoši." Ohledně toho jsem se už neptala. Popadla jsem tašku, Amy vzal Matt a šli jsme.

Trochu jsme bloudili, protože jsem neznala cestu zpátky, ale nakonec jsme došli k nám domů. Rozloučili jsme se a já vešla do baráku. Táta něco vybalil, ale žádná sláva. Odebrala jsem se do koupelny se vykoupat. Když jsem byla hotová šla jsem si lehnout. Ihned jsem usnula jak zabitá.

Teprve šest? vyvalila jsem oči na mobil. Jelikož jsem věděla, že už neusnu tak jsem se rozhodla si jít zaběhat. Dala jsem si černé legíny, modrou sportovní podprsenku. Probudila jsem Amy, která mě nadšeně začala vítat.
,,Ahoj zlatko," usmála jsem se na ni.
,,Půjdem ven?" zeptala jsem se jí. Začala horlivě plácat ocasem do všeho co bylo v dosahu. ,,Nech toho ty blbaňo!" šeptla jsem na ni. Nenechala toho, ale naštěstí táta spí tvrdě. Popadla jsem vodítko, obula si svoje černé Nike a vyrazila ven. Rozeběhla jsem se po pláži směrem vpravo. Běžela jsem pěkně dlouho. Když už jsem nemohla pořádně jsem se protáhla. Zklidnila jsem se a mohla jsem běžet zpátky. Rozhodla jsem se si trasu ještě prodloužit a tak jsem běžela dál.

V tom jsem si všimla nějaké postavy co bezmocně leží na pobřeží. Popošla jsem blíž a blíž, až jsem si všimla že je to Mattew. ,,M-Matte? Jsi to ty?" řekla jsem se strachem v hlase, protože jsem se bála, že je to nějaký úchyl.
,,J-jo js-jsem to j-já," řekl mi mezi bolestnými steny. Už jsem došla až k němu a v tom jsem to uviděla. Matt byl úplně domlácený. Měl roztržené obočí, všude samou modřinu a z nosu mu tekla krev. Nedivila bych se kdyby měl i něco zlomeného. Okamžitě jsem začala vyšilovat.
,,Pane bože! Co se ti stalo? Počkej já hned zavolám záchranku. Sakra! Jaký má číslo?"
,,Prosimtě v klidu. Jediný co potřebuju je se dostat domů," poznamenal a začal se pomalu zvedat. Podepřela jsem mu a pomohla jsem mu na nohy.

Pohled Mattyho
Ležel jsem na pláži úplně vyřízenej potom co mě Mikael zmlátil a já jsem nemohl ukázat své schopnosti. Když v tom přišla Lydia. Viděla mě pomláceného a hned se začala strachovat. Přišlo mi to od ní roztomilé. Překonal jsem bolest a uklidnil jsem ji.
,,Prosimtě v klidu. Jediný co potřebuju je se dostat domů," poznamenal jsem a začal jsem se pomalu zvedat. Podepřela mě a pomohla mi na nohy. Ale najednou začala modře zářit. Lekl jsem se a pak mi to došlo. Je jednou z nás, blesklo mi hlavou.

Pohled Lydie
Před očima se mi zamodřilo. Ano zamodřilo. Když jsem mohla zase vidět už nebylo ráno. Bylo poledne a vedlě mě seděl divně oblečený Matt. Chtěla jsem říct Matte, ale z mých úst se vydralo...Paride?
Ale vždyť se jmenuje Matthew, odporovala jsem. V hlavě se mi ozval hlas. Byl to můj hlas, ale já nic neříkala ani na nic nemyslela
,,Ne v tomhle životě to Matthew není, je to Paris a ty jsi Helena," Bylo to trochu děsivé.
Aha. A co se to se mnou děje? zeptala jsem se svého hlasu.
,,Koukáš se do minulosti. To zvládnou jen výjimeční polobozi," řekl můj hlas mile
Jací polobozi? O čem to mluvíš? zeptala jsem se sama sebe.
Tvá matka je polobohyně, ale víc ti řekne Parid. Teda Matthew, opravila se a mě se opět zamodřilo před očima.

Probudila jsem se v Mattyho náručí usmál se, když zjistil, že jsem v pořádku. Já jsem si prudce sedla a zeptala se ho ,,Co se to teď stalo?"
,,No kdybych ti to neřekl tak asi budeš vymýšlet všelijaké hrůzné scénáře ," zamumlal. Chvíli přemýšlel a pak řekl
,,Můžeš na chvíli k nám?" Udiveně jsem na něj pohlédla a podívala jsem se na mobil kolik je hodin.
,,No, je neděle sedm hodin ráno. Proč nejít ke klukovi domů, kterýho znám sotva den?" řekla jsem ironicky. Jenže Matt to nepochopil. Možná ano, ale nechtěl se tím nijak zaobírat
,,Tak vidíš. Jdeme," prohlásil a už mě za ruku táhnul pryč. Trhla jsem s ním a tím ho přinutila zastavit.
,,Mohl by si mi konečně říct co se to stalo? Byl to sen nebo nebyl?" řekla jsem naštvaně, protože už mě vážně nebavilo být v nevědomosti. Zatímco on věděl co se to se mnou stalo já se zamyslela nad tím modrým zjevem.
,,Vše ti řeknu, až u nás doma," promluvil na mě s klidem.
,,A kdy tam budeme?" zeptala jsem se po chvíli vyrovnaně.
,,Brzo neboj." usmál se na mě svojí zmlácenou tváří. Hned jsem přestala myslet na sebe a všimla si, že kulhá. Doběhla jsem k němu a podepřela ho. Vdečně se na mě usmál, protože ho asi mluvení bolelo.
Konečně jsme došli k němu domů. Odemkl dveře a vešli jsme dovnitř. Sedli jsme si do obýváku a Matt začal mluvit.
,,Lydie tam na pláži..."

(Nahoře Matt)