Smrtící

1. Vražedná rutina

Sesunula jsem se na bok a odevzdaně rozevřela dlaně. Na vnitřní straně zápěstí jsem měla obtištěné nehty z pevného sevření a v postižených místech mi pulzovala bolest. Bolest, kterou jsem si zasloužila. Tělo ptáka, zřejmě sýkorky, leželo pár metrů ode mě. Malá sýkorka měla vytřeštěná očka a zobáček mírně pootevřený v posledním zděšeném skřeku...

Znovu jsem se rozbrečela. Sníh mi zalézal za nehty a studil tak, že jsem ruce už skoro necítila. Jen tak jsem tam prostě seděla, přemýšlela o smyslu života, jak už často, a slzy mi dál tiše kanuly po tvářích. Po chvíli jsem si uvědomila, že celkem slušně mrznu. Vyhoupla jsem se do sedu a celá prokřehlá jsem se postavila na přesezené nohy, v kterých mi nepříjemně mravenčilo. Vydala jsem se zpátky do domu, aniž bych se ohlédla na ztuhlé tělíčko sýkorky.

„Nasťo? Jsi to ty?" zakřičela máma z kuchyně. Zrovna vyndávala pekáč voňavých žemlí z trouby a patou za sebou zavírala dvířka trouby. Tiše jsem si odkašlala, abych zjistila, zda jsem schopna normálně odpovědět, aniž bych na sobě dala znát momentální rozpoložení.

„Jo, mami, já jen...potřebovala jsem na vzduch..."

„Chápu...," máma se plně věnovala vybalancování pekáče na dřevěném prkénku.

Otočila jsem se na patě a vyrazila po schodech do svého pokoje. Tam jsem se okamžitě rozvalila na postel a zakryla si hlavu polštářem. Věděla jsem, že bych měla tyhle...zabijácký sklony brát jako součást svého života, ale byla to nejspíš jedna z věcí, na které si nikdy pořádně nezvyknete, ať už se vám dějí sebe častěji. Přemýšlela jsem o všech těch nevinných obětech ať už lidských nebo zvířecích. Nikdo z nich si to nezasloužil...

Ale jak jsem k tomu pak měla přijít já?! Zřejmě jsem se tak narodila, protože se nepamatuju na žádný osudný zlom nebo tak něco. Kdybych se svěřila někomu, kdo by nezačal šílet a prchat, byl by schopen říct prostě: „Stalo se."? Nevím... Zřejmě proto, že jsem to nikdy nikomu neřekla, jsem na tom teď tak, jak na tom jsem: psychicky zhroucená a labilní. Jenže mně prostě mozek napovídal, že není zrovna nejlepší nápad každému vyprávět, že zabíjím pohledem, ale že jinak jsem úplně normální, ano, dík za optání.

Posadila jsem se na posteli a natáhla se po sešitu biologie, který jsem měla připravený na nočním stolku. V takovýchhle chvílích jsem učení uvítala s otevřenou náručí. Otevřela jsem si sešit na právě probrané látce, ze které jsme měli následující den psát, a vrhla se do šprtání, které mi tolik pomáhalo, když se stalo to, co dnes.

Probralo mě zazvonění telefonu těsně u mé hlavy. Trhnutím jsem se posadila a dezorientovaně koukala střídavě na hodiny a okno, za nímž se setmělo. Co to...? Já jsem usnula!? No páni, ta bižule musela být vážně záživná, když si ani nepamatuji, co jsem se snažila naučit... Sáhla jsem po telefonu a pohlédla na displej. Máma. S povzdechem jsem stiskla tlačítko příjmu.

„Ahoj, zlatíčko, nevzbudila jsem tě?" Máma působila zadýchaně.

„Ahoj, mami, to je v pohodě, jinak bych spala do rána..." Máma se zasmála.

„Tak tomu věřím. No volám, že jsem na spinningu, máme právě pauzu, tak jsem tě chtěla probudit, abys potom měla co dělat v noci a taky jsem se chtěla zeptat, co mám koupit k večeři?" Aha. To vysvětlovalo, proč do mikrofonu tolik funěla...

„K večeři? Nevim, co takhle pizzu? Mám chuť na žampionovou...?" Zakončila jsem větu nevinným otazníkem, ale věděla jsem, že mám vyhráno.

„Ach jo, to mi ten spinning vážně pomůže, když se pak přejím pizzy...," povzdechla si máma.

„To byl jen takový návrh, ale samozřejmě můžeš přivézt celozrnný bagety a tunu zeleniny, uděláme si salát." V duchu jsem si představila, jak mamka, vysílená a hladová, bude připravovat nějaký vegetariánský zobání... Musela jsem se nad tou představou tiše zasmát, protože i náraz meteoritu by byl pravděpodobnější než tohle.

„Může být žampionová se šunkou a smetanou?" Zkrátila to máma a já byla vděčná, že aspoň tohle mohu brát ve svém komplikovaném životě za normální a příjemné.

„Jasně," odpověděla jsem téměř vesele.

„Dobrá, za hoďku jsem doma. Měj se a neusni!" Zasmála se máma.

„Bez obav, pane poručíku." Ukončila jsem hovor a plácla sebou na polštář. Byl už večer a biologii jsem zřejmě pořád ještě neuměla. Nahlídla jsem do zmačkaného sešitu, na kterém jsem očividně celou tu dobu spala a otráveně ho odhodila stranou. Nic jsem si nepamatovala a znovu se to pokoušet učit se mi chtělo asi tolik, jako jít umýt záchod... Když jsem seběhla do kuchyně a dala vařit vodu na čaj, bylo něco málo po osmé hodině. Super, jídlo přijede do pár minut... Posadila jsem se ke stolu s horkým hrnkem čaje a sáhla po dnešních novinách. S nezájmem jsem listovala stránkami, až mě upoutal nevelký titulek ve spodním rohu stránky 6.

‚Mrtvého muže bez domova našli dnes ráno za místní továrnou, příčinou smrti je nejspíš podchlazení...'

Hlasitě jsem polkla a dál upřeně zírala na stránku, i když jsem ji vlastně neviděla. Věděla jsem, o koho šlo. Ten muž nezemřel na podchlazení, zasáhly ho mé paprsky před třemi dny, když jsem se pohádala s Norou, mou nejlepší kamarádkou. Přerývaně jsem se nadechla a pomalu sevřela ruce v pěst. Přešla mě chuť k jídlu a pocítila jsem známý chlad. Vtom jsem uslyšela zvuk odemykajícího se zámku a chrastění klíčů ve dveřích. Super, máma už byla doma.