Smrtící

3. Za co mě kdo trestá?

Co jsem fakt nikdy nechápala, byly části knížek, kde dívka popisuje, jak se jí z něj zamotala hlava, jak cítila, že se vznáší, když se na ni usměje a podobný žvásty. Taky mi vždycky připadalo komické, když holky vyprávěly, jak je jejich idol úžasný a dokonalý a já nevím, co všechno. Tohle byly věci, které jsem nikdy pořádně nepochopila...až teď.

Byl oblečen v černých džínech, očividně značkových, a na nohou měl, což bylo dost trapný, stejné pantofle jako já. Byl štíhlý a vysoký, což dobře zvýrazňoval tmavě modrý svetr, jehož rukávy měl vyhrnuté k loktům. Vlasy neměl ani hnědé, ani blonďaté, nýbrž zlatavé nebo spíš světle hnědé s miliony zlatých proužků. Jeho oči měly zelenou barvu, což mi připadalo momentálně nejhorší, protože se na mě pořád díval a s milým úsměvem očekával mojí další reakci.

Rychle jsem sklopila pohled k zemi a přemýšlela, jak se nejrychleji dostat ke svému místu, aniž bych musela zavést přátelskou konverzaci.

„Ahoj," začal opatrně, jako by se bál, aby mě nevyděsil nebo co. No vážně, co tohle bylo za kokota...? „Jmenuju se Jakub. Jsem tady novej, přestoupil jsem z gymplu v Brně. Ty jsi...?" No super, tak on si zřejmě myslí, že když je celkem hezkej, že se mi jen tak halabala představí a já mu vyklopím celý svůj životopis včetně trvalého bydliště a čísla účtu...

„Anastázie." Vložila se do hovoru Nora, která stála celou tu dobu za mnou a na kterou jsem popravdě úplně zapomněla. Tvrdě jsem jí dupla na nohu, samozřejmě nenápadně a ona mě za odměnu kopla do holeně, pochopitelně ještě nenápadněji. „Anastázie Válová a já jsem Nora, Nora Francová." Dopověděla s úsměvem a přešlápla na druhou nohu, abych jí opět nemohla rozdrtit malíček. Nevěděla jsem, koho z těch dvou mám v plánu uškrtit dřív, a tak jsem po nich na střídačku házela vražedné pohledy a pevně doufala, že si toho všimnou. O vteřinu později mi došlo, že to má v mém případě trochu jiný význam, a tak jsem se spokojila s chladným a nic neříkajícím pohledem upřeným na tabuli.

„Rád vás obě poznávám," usmál se Jakub a očividně čekal, až řeknu něco taky já. Čekal zbytečně.

„Takže...ty jsi z Brna?" Vyptávala se Nora a já v duchu odpočítávala vteřiny, kdy už budu moct konečně vypadnout někam pryč, hodně daleko od něj. Právě v tu chvíli vešla do třídy učitelka Tutková, nejhorší fúrie z celého gymplu, a když si všimla, že nejsme na svých místech, už se začala nadechovat, takže jsem rychle zaplula do naší lavice, vděčná Tutici jako ještě nikdy dřív. Nora se naštvaně sesunula vedle mě a hned do mě začala nakvašeně hučet, proč se prý nemůžu chovat normálně, vždyť je tady novej, že mi nic neudělal, a že kdybych nebyla taková divná, bavil by se s námi víc...

„Tak za prvý, já se chovám úplně normálně, takže si nestěžuj, ano? Za druhý, to, že je tady novej, není zdaleka můj problém-nikdo ho sem nezval, takže si moh klidně zůstat v tom svým Brně. Za třetí, jak ty můžeš vědět, že mi nic neudělal? To, že má o nás takovej zájem, nevěstí vůbec nic dobrýho. A za čtvrtý, že jsem ‚taková divná' nám zachraňuje krk před nakažením se klučičí demencí, která se zvlášť kolem tohohle kripla šíří jako mor," ukončila jsem svůj proslov a otočila se k tabuli na znamení, že na tohle téma už nepronesu ani slovo. Do konce hodiny jsem pak nepromluvila a Nora si pořád něco naštvaně bručela. Celý den jsem se pak Jakubovi vyhýbala...

Rozvalila jsem se na kanape a sáhla po ovladači. Na televizi jsem navolila oblíbený program a čekala, až se zobrazí jméno filmu, který právě dávali. Láska na první pohled. Tak to fakt ne. Znechuceně jsem telku zase vypnula a ovladač odhodila na polštář vedle sebe. Došla jsem si do kuchyně pro džus a vrátila se na gauč i se svým notebookem. Přihlásila jsem se na facebook a zjistila, že mám pět nepřečtených zpráv od Nory. S povzdechem jsem je rozklikla.

Nora:

Ahoj. Promin mi to v ty skole, chovala jsem se jak kdybych uz byla nakazena :D

Ty ses porad nastvana vid? >_<

Proc mi neodepisujes??? Nemuzes mi proste rozbit hubu a nechat to plavat? Nasťooo!!!

Anastazie!!! Poslu k tobe poldy aby mi te privedli!!!

Heeej ty tam, zijes jeste?

Usmála jsem se nad tím a odepsala jí.

Já:

Čus. Jó, žiju prosim tě. Poldy nevolej, nechce se mi zvedat z gauče, abych jim šla otevřít :DDD Dobře, odpouštim ti :D

Okamžitě mi odpověděla.

Nora: Dekuji, ó vysosti :* ...ale sluselo by vam to spolu... :3

 

Tak ona s tím nepřestane... Prostě neslušelo a basta, ať si myslí, co chce...!

Zaklapla jsem notebook a opět vstala s úmyslem najít si něco dobrého k jídlu, přesně jak to chtěla máma. Prohrabala jsem se poličkami a nakonec se spokojila s instantními nudlemi ‚Kuře na paprice'. Když jsem si tento primitivní pokrm uvařila, sedla jsem si ke stolu a pustila se do něj. Bylo chvíli po osmé hodině, takže jsem potom jen umyla nádobí a šla si napustit horkou vanu, v které jsem vydržela skoro hodinu. Když jsem pak byla připravená do postele, skočila jsem zamknout vchodové dveře (máma svůj klíč měla a já si připadala bezpečněji) a vlezla si do postele. Chvíli jsem poslouchala písničky a nakonec jsem zhasla lampičku. Po pár minutách jsem usnula. Celou noc jsem se neklidně převalovala a budila se. Zdálo se mi o dvou povědomých zelených očích, které na mě v očekávání hleděly.