Smrtící

7. Novej 'kámoš' na druhou

Dny šly dál. Jakub už byl zase ve škole, ale žádnou velkou roli to nehrálo. Vzájemně jsme se sobě vyhýbali, žádný trapný chvilky v rozhovorech taky nenastaly, protože vlastně žádný rozhovory nebyly. Byli jsme jako dvě cizí osoby, ve stejným světě, ale jako bysme se vzájemně ani neviděli, neznali, nic. Bylo mi tak dobře. My dva spolu přece nešlo dohromady. Nic jsem k němu necítila, žádný pouto, výčitky svědomí, opět nic...nebo jsem si to aspoň namlouvala. Celou tu 'lásku' nebo ja nevím, co to bylo, jsem si vnutila, nemohlo to bejt skutečný...prostě ne. Blbost. Blbost. Blbost.

Jednou jsem se přivalila domů ze školy a zrovna ani neměla žádný učení. Přemýšlela jsem, co budu dělat. A tak mě napadlo, že se mrknu na tu 'seznamku', na který jsem vlastně měla profil, aniž bych si ho zakládala, že, Noro?  Ušklíbla jsem se nad tím. V mobilu jsem si v poznámkách našla odkaz a opsala ho do vyhledávače. Naběhla mi stránka, která měla v pozadí reliéf stromové kůry..hmm, pěknej nápad. Klikla jsem na 'Přihlásit se' a začala zadávat údaje, který mi do mobilu zapsala Nora. Email...můj vlastní. Heslo...můj datum narození. V duchu jsem Noru škrtila.

Vyskočil na mě 'můj vlastní profil', bez profilovky a s uživatelským jménem 'Blueberry'...jak rozkošné. V pravém horním rohu byla ikonka zpráv. Rozklikla jsem je. Nic. Ušklíbla jsem se a v duchu trochu povolila sevření kolem Nořina krku za to, že si s nikým a nikomu nepsala.

Vtom na mě vyskočilo okýnko (pochopitelně prázdnýho) chatu;

'Ahoj'

Nakrčila jsem obočí... kde najdu, kdo to napsal? Aha, tady, přímo v úrovni mých očí...Ahgh, Anastazie, vzpamatuj se.  'Coby123'
Aha. To mi toho řeklo. Teď už úplně tuším, kdo mi napsal, fakt, lidi, za co... pak mi došlo, že já se tam vlastně jmenuju 'Blueberry'. Ano, jistě, nebylo to z mý hlavy, ale já sama bych tam svý vlastní jméno stejně nenapsala. Tak fajn, odepíšu...ale jen proto, že se nudim.

- 'Ahoj'

...to má hloubku. Teď určitě přijde Jak se máš a potom Co děláš, Aha a smajlík.

'Jakou máš ráda barvu? :) (Předpokládám, ze jsi holka)'

Co? Tak to jsem tak úplně nečekala. No...

- 'Modrou :) proč?'

'Myslel jsem si to :D'

Cože? Jak? Proč?

- 'Jak sis to moh myslet??'

'...jmenuješ se BLUEberry? :D'

A jo, sakra. Neuvědomila jsem si tu spojitost. Nora mi dala uživatelský jméno Blueberry, protože mám ráda modrou. Trapas. Nemůžu mu říct, že jsem si tam účet nezakládala já.

- 'Přesně tak... jen jsem čekala jestli ti to dojde :D' 
Panebože, zabijte mě někdo.

'To bylo tak fikaný :D'

...tak on se mi vysmívá? Tsss tssss.

- 'To víš, musím něco primitivnějšího, abys to pochopil :D '

'Pěkně nám ta konverzace začíná :D'

- 'Hlavní je první dojem :D'

'To samozřejmě :D'

- 'Jakou barvu máš rád ty?'

'Černou :)'  ...typický

- 'Myslela jsem si to :D'

'Proč?'

- '...předpokládám, že seš kluk... Skoro každej kluk má rád černou...nebo to aspoň tvrdí. Černá je pro vás něco jako známka drsnosti :D'

'Jsem kluk :D...no...já mám rád černou, protože je to pro všechny spolu s bílou primitivní barva, jestli mě chápeš. Jenže...právě proto je tak zajímavá. Jednoduchá a přesto elegantní :)'

Hmm...na kluka dost uvážlivá odpověď. To jsem nečekala.

-'To je...hluboký'

'Proč?'

- 'Já nevím...prostě mi to přijde na kluka moc inteligentní..nic proti :D'

'Aha :D ...moc..nevím co napsat :D'

- 'Ja taky ne, s tímhle zkušenosti nemám :) '

'Ja taky ne :) Takže...jaký je tvoje úplně nejvíc oblíbený jídlo? '

A jelo to dál. Psali jsme si, psali a psali. Až mě vyděsilo, když zachrastily klíče v zámku a já si uvědomila, že už je skoro večer. Zabila jsem tím celý odpoledne. Panebože. Spěšně jsem napsala, že musím běžet a zaklapla noťas.

"Ahoj broučku," křikla z chodby máma. Slyšela jsem, jak skopla boty a s nákupní taškou vešla do kuchyně.

"Ahoj mami," usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Začala jsem vybalovat nákup a ona se odešla převlíct. Když se vrátila, měla nakrčené čelo a zřejmě o něčem přemýšlela. Po chvíli mlčení promluvila;
"Víš...přemýšlela jsem. A náš dům je dost velký na to, abysme tady žily jen my dvě. Napadlo mě...prostě...co si pořídit psa?" Dál se až přehnaně věnovala vybalování nákupu a nepodívala se na mě.

Psa? My? U nás doma pes? Jak? Jak na to přišla? Celou tu dobu tady žijeme samy...no dobře, jasně že celou tu dobu ne, promiň, tati... ale nikdy nám (jí) to nevadilo. Já...nechci psa. Nepotřebuju psa. Dyť...by byl v tak hroznym ohrožení. Já ZABÍJIM! Což máma pochopitelně neví...A celkově moc nejsem na domácí mazlíčky...

"Psa?" Jediný na co jsem se zmohla.

"Kde je problém, Anastazie? Nemáš psy ráda?" Máma začínala znít zklamaně, ale také znepokojeně. Kruci.

"Nene, jen...mě to překvapilo. Nikdy mě nenapadlo, že by sis přála psa..." Celkem ironický, takováhle debata většinou probíhá obráceně - rodiče rozmlouvaj psa dítěti.

Vím, že to má těžký. Táta umřel pět let zpátky a ona žije jen se mnou... A ano, vím, že nejsem zrovna výmluvná a moc si spolu nepopovídáme, ale opravdu netuším, jak tenhle problém vyřeší pes. Třeba je to jenom chvilkovej nápad, zbloudilá myšlenka, která ji napadla cestou z práce, třeba...

"Vlastně toho psa už mám, víš, někdo ho totiž vyhodil v krabici na ulici před mým kanclem. A já ho tam prostě NEMOHLA nechat..." někam odběhla, pak se vrátila s krabicí a s napjatým očekáváním mi ji podala.

Tak jo lidi, nebudu z toho dělat velký JSEM ZPÁTKY! protože nevím jak dlouho mi to vydrží, nicméně, dočetli jste novou kapitolku a já potřebuju helpnout! Jméno pro novyho psa??? :D Do komentářů vaše nápady...díky moc :)