Smrtící

4. Nečekaný reflex

Celý týden jsem se Jakubovi vyhýbala a musím uznat, že celkem úspěšně. Před každou hodinou jsem čekala na chodbě nebo na záchodech, a když zazvonilo, letěla jsem rovnou na své místo, takže času na přátelské a seznamovací konverzace zrovna moc nebylo a po hodině jsem vypadla ze třídy jako první, tudíž zase nic. Byla jsem se svou ‚skrývací' metodou celkem spokojená, až na to, že vždycky, když jsem se podívala jeho směrem, na mě hleděl a my se střetli pohledem. Okamžitě jsem ucukla a on se po chvíli taky odvrátil.

Ale abych pravdu řekla, pořád jsem na něj musela myslet. Když jsem se drtila matiku, zjistila jsem, že už asi půl hodiny koukám do prázdna a přemýšlím o tom, jaké by bylo ho políbit. Jeho plné rty, pootevřené překvapením, by šeptaly moje jméno... A dost! Tohle přece nešlo. Proč si pořád představuji takové nesmysly, vždyť jsem ho vlastně ještě pořádně nepoznala...? Nemůžu s ním chodit, nemůžu s nikým chodit. Vždyť jsem zabiják! Už jen za poslední týden jsem kvůli němu, teda spíš kvůli neukojené touze a ze zoufalství proudícího z toho, že ho prostě mít nemůžu, zabila čtyři nevinná zvířata. Tři ptáky a jednoho zajíce, který se zrovna schovával v houští. Jen tak, prostě se zoufalství...

Zrovna jsem kráčela od bufetu, Nora se mnou jít nechtěla, protože se snažila dohnat zemák, takže jsem se líně ploužila mezi skříňkami po vylidněné chodbě. Když jsem zahýbala za jednu ze skříněk, do někoho jsem tvrdě vrazila. Zavrávorala jsem a upadla. Bouchla jsem se do hlavy a na chvíli jsem viděla jen hvězdičky..., a pak mě ta osoba pomalu vytáhla zase na nohy. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to nezdá, ale on tam vážně stál a starostlivě mě držel.

„Nasťo, omlouvám se, chodíš jako duch, nevšim jsem si tě. Jsi v pořádku?" Vysypal ze sebe Jakub, který mě pořád držel a starostlivě si mě prohlížel. Visela jsem na jeho pažích, a i když jsem měla nejspíš řešit svůj zdravotní stav, nedokázala jsem nic jiného, než se topit v jeho očích a přemýšlet o tom, že jsme u sebe mnohem, mnohem blíž, než kdykoli předtím. A jediná moje reakce na něj byla, že jsem se natáhla, abych mu ovinula ruce kolem krku a políbila ho.

Nechápala jsem, co mě k tomu vedlo nebo jak se to sakra stalo, ale jistá jsem si byla jen jedním: tohle bylo tak stokrát lepší, než v mých představách. Nejspíš za to mohlo to, že jsem na něj pořád myslela, nebo to, že u mě byl tak blízko... Nejdřív stuhl překvapením, ale pak opětoval můj polibek. Líbal velmi teple a něžně, byl to tak neuvěřitelně slastný pocit. Cítila jsem jeho i svůj zrychlený tep a věděla, že on je můj osud. Voněl po mátovém mýdle a já nenápadně vdechovala tu vůni. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, namáčknutí na skříňce a v těsném sevření, s ústy přitisknutými k sobě. Tiše šeptal mé jméno a já ho něžně hladila po lícní kosti. Byl to nejkrásnější moment, který jsem kdy zažila. Když jsem se odtáhla a podívala se mu do očí, celý zářil a usmíval se na mě. Sama jsem pořádně nechápala, co se právě stalo, ale ta zodpovědná část mého mozku mi našeptávala, že je to moc, moc špatné. Pomalu mi docházelo, co jsem to vlastně udělala.

„Miluju tě, Nasťo. Od první chvíle, co jsem tě uviděl...," zašeptal a pohladil mě po vlasech. Trochu jsem se odtáhla, abych mu viděla do obličeje z větší dálky. Zbožně se na mě díval, jako bych byla anděl. Jenže já nebyla anděl, ani ve snu. Já byla ta zlá. Ta, která zabíjela pohledem. Ta, co si nezasloužila někoho takového jako je on, ani kdyby se rozkrájela.

Odtáhla jsem se ještě víc a dál na něj zírala.

„Nasťo?" Znepokojeně se rozhlédl, a pak povytáhl obočí.

Mojí reakci by nikdo nepochopil. Ani já ji pořádně nechápala... Rozmáchla jsem se a vlepila mu takovou facku, že jsem nevědomky zaťala zuby za něj. Vytrhla jsem se mu a rozběhla se k záchodům. On tam pořád stál jako přimražený a vstřebával, co se právě stalo. Vlítla jsem do kabinky a zabouchla za sebou dveře. Vzlykajíc jsem se sesunula na podlahu.

Zničehonic mi v hlavě vystřelila otupující bolest. No super, další zabijáckej záchvat. Věděla jsem, že se mi ho nepodaří potlačit, protože se mi to vlastně nikdy nepodařilo. Rychle jsem zaklopila záchodové prkénko, abych se mohla dostat k oknu. Trhnutím jsem okno otevřela a vystrčila hlavu ven. Ledový vzduch mi zchladil doposud rozpálené tváře a já se zhluboka nadechla. Očima jsem vyhledala vrabce, který seděl na větvi stromu, který rostl kousek od okna. Pomalu jsem sevřela okenní parapet a zrychleně dýchala. Bolest v hlavě se stupňovala a zrak se mi rozostřoval. Když už jsem byla schopna rozlišit jen stíny a světla, bolest hlavy rázem ustala a já najednou neviděla nic. Postupně se mi zrak vrátil a já se opět zhluboka nadechla. Zavřela jsem okno a ztěžka se posadila na zavřený záchod. Z chodby se ozvaly kroky, zvuk otevíraných dveří a pak zaklepání.

„Nasťo? Jsi tam?" Byla to Nora.

„Jdi pryč, Noro." Nechtěla jsem s nikým mluvit, ani s ní.

„Je ti blbě? Já to řeknu učitelce a ta tě pošle domů, v poho?"

„OK" Zůstala jsem sedět s hlavou mezi koleny.

„Jo, Nasťo?" Nora si očividně ještě na něco vzpomněla.

„Hmm?" Už jsem chtěla být někde jinde. Chtěla jsem si lehnout a spát. Připadala jsem si hrozně unavená...

„Jakub dostal od někoho po hubě!"