Ve jménu šťastných konců | HP fanfiction

Kapitola třetí: Ve jménu prvních lásek

Tááák jsme to všichni ve zdraví přežili - myslím tím pololetí - a před sebou máme zasloužený prodloužený víkend. Já osobně ho sice strávím pracovně... ale co už. :) Peníze se hodí. Nebudu vás dále zdržovat. Užijte si kapitolu. Doufám, že se bude líbit.

Lith

P.S. Za vaše názory a připomínky budu neskonale vděčná! :)

------------------

 Diváci na tribunách hlasitě povzbuzovali a jásali. Chvíli převládali Zmijozelští, chvíli zase my. Většinou záleželo na tom, kdo zrovna komu dával na frak. Bohužel, většinu času vedli oni. Nedrželi sice takový náskok, abychom ho nebyli schopni my, nebo chytač zvrátit, ale obecně vzato to stačilo, aby si naši mohli vyřvat plíce.

A proto jsem taky famfrpál milovala. Nějaká část mého podvědomí totiž věděla, že pokud se dostanu do kolejního družstva, stanu se součástí něčeho vělkého. Nezáleželo na tom čeho. Už jen ten pocit, kdy lidé volali moje jméno, byl skvělý.

Rychle jsem se vyhnula zmijozelskému odrážeči a dál uháněla kupředu k brankám. Když se kolem mě nahrnulo až moc hráčů, pustila jsem míč dolů, kde už na něj podle očekávání čekal James.

Byl to skvělý tah. Mohl zabrat sice jen párkrát, ale udržoval nás ve hře, což bylo vzhledem k tomu, že jsme měli tisíckrát lepšího chytače, než zmijozelští, to nejdůležitější. Dějiny už se nebudou ptát na to, jak těsně jsme v sedmdesátém čtvrtém vyhráli pohár, důležité je, že na něm bude naše jméno.

„Doe, pozor!"

A to je poslední věc, kterou si z toho slavného zápasu pamatuju. Když jsem se probrala, ležela jsem na ošetřovně. Sama. Pokud jsem tedy nepočítala nešťastníky na vedlejších postelích a ti se nepočítají nikdy. Opatrně jsem se ohlédla za malým stolečkem, jestli na něm nespatřím nějaký vzkaz. Ale ne. Kovová skřínka zela prázdnotou.

„Tak jak se cítíš, zlatíčko?" rozlehl se ošetřovnou důvěrně známý hlas madam Pomfreyové.

„Jak dopadl zápas?"

„Vyhráli jste," usmála se.

„Vyhráli?!"

„Ano. Těsně, ale přece. Pan Prewett, jen chvíli po té nehodě chytil zlatonku."

„Aha," řekla jsem pouze. „A jak dlouho tady jsem?"

„No, bude devět, takže-."

„Devět?"

„Devět! Copak ti, děvče, musím všechno opakovat? To musela být pořádná rána."

Otočila jsem se na druhou stranu, aby neviděla slzy, které se mi najednou začaly drát do očí. Nechtěla jsem brečet, opravdu ne. Ale nedokázala jsem si pomoct. Že tady na mě nikdo nečekal, to bych ještě zkousla. Chtěli slavit, chápala jsem to. Jenomže vzkaz mi tady nechat mohli. Zvlášť když od konce zápasu uběhlo už tolik času.

„Je mi fajn," řekla jsem ještě.

„Dobře. Zítra ráno se můžeš vrátit na kolej."

Neodpověděla jsem jí. Namísto toho jsem přes sebe přehodila deku. Nechtěla jsem s nikým mluvit, nechtěla jsem přemýšlet, nechtěla jsem dělat vůbec nic. Dokonce ani plakat.

Když jsem se pak následujícího dne vracela do Nebelvírské věže, nedala jsem na sobě nic znát. Tak nějak jsem totiž nabyla pocitu, že si za to všechno vlastně můžu sama. Prostě jsem nebyla ten typ holky, který by jim stál za to, aby u mě jen tak vysedávali a čekali, dokud se neprobudím ze svého stoletého spánku. Navíc byli určitě opilí. Kdyby je někdo chytil, jak se v podroušeném stavu proplétají chodbami, nejspíš by jim napařili školní tresty do konce roku.