Ve jménu šťastných konců | HP fanfiction

Kapitola první: Ve jménu pohádek

„... A pokud nezemřeli, tak tam žijí šťastně až dodnes."

Hlas naší vychovatelky utichl a nedlouho poté zahalila naší ložnici tma. Ne snad, že by si toho někdo kromě mě všiml. Většina mých kamarádů, pokud jsem je tak kdy vůbec mohla nazývat, tou dobou usínala během prvních stránek. Pohádky jim připadaly nudné, fádní, možná dokonce dětinské. To jen já byla ta, která večer, co večer zůstávala vzhůru.

Jak bych také mohla spát? Každičký den jsem se díky předčítání ocitala někde uprostřed rozlehlých lesů či majestátných zámků a prožívala tak tisíce dobrodružství. Jednou jsem byla princezna, jindy zase loupežnice. Občas, když na to pomyslím, motá se mi z toho hlava. Všechny ty plesy, honosné šaty, meče, luky, draci, kouzla!

Nedokázala jsem si představit, že bych bez toho vůbec kdy dokázala žít. Bylo to tak opojné. Myslím tím - ve své fantazii jsem byla přesně taková, jaká jsem vždycky chtěla být. Krásná, inteligentní, odvážná i milovaná, to především. Děj se co děj, vždycky kolem mě byli lidé, kteří mě měli rádi, lidé, kteří pro mě byli ochotní jít až na kraj světa.

A tak jsem každého večera usínala s úsměvem na rtech. Ani v nejmenším jsem totiž nepochybovala o tom, že mě jednou v životě čeká něco lepšího než tohle šedivé místo. Proč by také nemělo? Bylo mi osm. Akorát dost na to aby se ve dveřích z čista jasna objevila mladá usmívající se paní, vzala mě za ruku a odvedla mě někam, kde bych to jednou mohla nazývat svým domovem.

Své čekání na štěstí jsem si většinou krátila sezením na okenní římse, často s knihou v náručí. Kdykoliv jsem však v rozlehlé ložnici osaměla, obrátila jsem svou plnou pozornost ke květinám za okny. S oblibou jsem je nutila měnit barvy nebo je probouzela k životu ještě dlouho před tím, než vyšlo slunce. A někdy, když mi bylo smutno, měnila jsem je v motýly, kteří pak hravě poletovali všude okolo mě, dokud jsem je nevypustila ven na svobodu - vstříc jejich vlastním šťastným koncům.

~

Jak šel čas, má láska k pohádkám se vytrácela a co víc, dokonce se měnila v nenávist.

Písmenka vměstnaná do příběhů najednou nepředstavovala nic víc než lži. Byla to snůška hloupých a naivních příběhů o štěstí, které beztak nemělo nikdy přijít. Co mě ale štvalo víc, byl jejich učitelský podtext. Často nám říkaly, jací bychom všichni na světě měli být - hodní, pracovití, pravdomluvní, přátelští, plní odpuštění,...

Dalo se tedy říct, že jsem vyrostla v jakési iluzi. Dlouhou dobu jsem totiž skutečně věřila, že bychom takoví všichni měli být a co víc, že takoví vlastně všichni v hloubi duše jsou. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, jak moc jsem se spletla. Ve světě dospělých s takovými ctnostmi nikdo dlouho neobstojí. Nakonec představovaly spíše prohru, možná i slabost.

Když jsem to pochopila, když jsem ve svých desíti letech vzala na vědomí, že nekonečně snění o milující rodině nikam nevede, obrátil se můj život k lepšímu.

Začala jsem dělat věci, jaké se ode mě očekávaly. Dala jsem sbohem vysedávání na parapetu i kouzlení s květinami. Namísto toho jsem trávila spoustu času s ostatními dětmi. Běhali jsme spolu parkem nebo jen tak posedávali v společenské místnosti, učili se do školy, hráli šachy.

A já si tak, poprvé ve svém životě, připadala doopravdy šťastná.

~

Tu chvíli, kdy se všechno změnilo, si pamatuju úplně přesně.

Byl to čtvrtek. Dvanáctého června. Den po mých jedenáctých narozeninách. Deset hodin třicet minut.