Ve jménu šťastných konců | HP fanfiction

Kapitola sedmá: Ve jménu dospívání

Zbytek Vánočních prázdnin pro mě představoval hotové utrpení. Dávno byly tatam časy, kdy jsem prahla po každičkém okamžiku, který bych mohla strávit ve společnosti kteréhokoliv z Pobertů a nezáleželo by mi na tom jak ani kde. Dávno byly pryč chvíle, kdy jsem se těšila na to, až spolu budeme blbnout ve sněhu.

Byla to vlastně trochu ironie, protože ode dne, kdy mi přišel dopis od paní Potterové, jsem v těch několika málo dnech neviděla nic jiného než příležitost k tomu, abychom s Jamesem navázali přesně tam, kde jsme skončili v létě. Ve svých představách jsem nás viděla, jak se spolu válíme ve sněhu, bruslíme nebo prostě jen tak klábosíme u krbu s šálkem dobrého čaje. Upřímně bylo mi jedno, co bychom dělali. V mých očí záleželo jen na tom, že budeme spolu. My dva.

Takhle se z mých nejkouzelnějších Vánoc stala během zlomku okamžiku naprostá fraška. Nechci tím říct, že by mi snad Siriusovy problémy byly lhostejné – v duchu jsem ho za všechny ty starosti okolo rodiny litovala celé roky, ale mé vnitřní sobecké já si ani tak nedokázalo pomoct. Z plných plic, dnem i nocí, neustále řvalo, aby se vrátil tam, odkud přišel.

Nicméně k ničemu takovému samozřejmě nedošlo. A já, i když jsem si to dlouho odmítala připustit, nakonec do Bradavického vlaku nastoupila s pocitem neskutečného zklamání.

------

Zbytek školního roku se nestálo nic, co by stálo za řeč. Všichni jsme úspěšně absolvovali kurz přeměňování, dál jsem navštěvovala soubojnický klub a prakticky obden se ničila na famfrpálovém hřišti.

A ne, že by to bylo špatné. Skvělých vzpomínek mám na ty měsíce hromadu.

Ostatně, myslím, že nikdy nezapomenu na tu euforii, kterou v nás všech vyvolal nález školní kuchyně. Ach ano, po pěti letech snažení jsme konečně stanuli ve vytouženém cíli. V nose nás šimraly vůně všeho druhu a domácí skřítci okolo nás lítali s takovou vervou, až se zdálo, že by nám snesli i modré z nebe, kdybychom si o něj řekli.

Podobnou, neli ještě větší, radost v nás všech později vyvolalo vítězství ve famfrpálovém turnaji. Jak by taky ne, když poslední rozhodující zápas jsme odehráli proti zmijozelským a na plné čáře jej vyhráli.

Dneska mi to přijde jako hloupost, ale tak nějak jsem měla tehdy pocit, jako bychom jim tím opláceli všechno to špatné, co se dělo venku za zdmi našeho malého Bradavického vesmíru. Je to hloupé a pošetilé, ale tehdy, před těmi čtyřmi roky, mi to přišlo jako ta nejdůležitější věc pod sluncem. Bylo to něco jako vzkaz: Až odsud vypadnem, dáme vám pořádně na frak, vy slizouni.

Nicméně i vzpomínky na tyhle události se zdají být v porovnání s tím, co se událo v den mých sedmnáctých narozenin šedivé a nudné. A možná jsem bláznivá masochistka – asi ano, ale i když jsem tehdy poprvé stála tváří v tvář smrti, stejně se i po těch letech za tou nocí ohlížím jako za druhým nejlepším večerem svého života.

Odpoledne před tím jsem jen tak seděla v knihovně a znechuceně listovala učebnicí lektvarů. Nemá cenu si nic nalhávat, ten předmět jsem odjakživa z celého svého srdce nenáviděla. Nějaké flakónky, bylinky a potvůrky, co se mi vrtí pod nožem... hnus. Ale jelikož jsem se chtěla stát bystrozorkou, snažila jsem se dělat všechno proto, abych ten zpropadený předmět bez problému ovládala.

A tak, protože jsem nedokázala polknout svou hrdost a jít požádat o pomoc svou toho času nejlepší kamarádku, trpěla jsem každý týden v knihovně nad domácími úlohami.

„Ty jsi Dorca?" ozvalo se najednou za mnou.

„To záleží na tom," odpověděla jsem, když jsem pohledem zabloudila k malému střapatému klučinovi, „kdo se ptá."