Ve jménu šťastných konců | HP fanfiction

Kapitola pátá: Ve jménu odpuštění

Ha! Stihla jsem to! Já vím, že pod slovem víkend, si většina z vás představí něco trochu jiného... Ale čistě teoreticky máme pořád neděli. Takže jsem to zvládla. :D Doufám, že tady někdo zůstal, aby si přečetl pokračování. Čekání bylo dlouhé, omlouvám se. Nicméně... snad stálo za to! :)

Předem děkuju za votes a komentáře. Jste skvělí! :) Když jsem tuhle povídku začínala psát, vůbec mě nenapadlo, že bude mít takový úspěch...

Lith

------------

Když skončily zkoušky, myslela jsem si, že už do konce roku k žádným zajímavým událostem nedojde. Na programu ostatně nebylo nic moc zvláštního. Do školy už jsme chodit nemuseli, famfrpálová sezóna dávno skončila a stejně tak se nechystal ani výlet do Prasinek. Prostě to měly být dva k uzoufaní nudné týdny.

Ani teď po těch letech si nejsem jistá, jestli být za to, co se tehdy přihodilo ráda nebo ne. Nemůžu nakonec zastřít, že nehledě na tu bolest, kterou ve mně ony události probudily, jsem si několik následujících měsíců připadala jako ten nejšťastnější člověk pod sluncem.

Nicméně, vraťme se zpátky na začátek.

V pátek večer, tedy v den, kdy skončili zkoušky, se ve Věži konala velká oslava. Máslový ležák tekl proudem a stejně tak i ohnivá whisky. Upřímně – osobně si té party moc nepamatuju. Ne, že bych si ji nějak zvlášť užila, to rozhodně ne. Poberti, tedy až na Siriuse, se bavili jen mezi sebou a Lily zmizela dřív, než celá akce vůbec začala. Jediný, kdo o mě čas od času zavadil pohledem, byla Marlene. Matně si dokonce vybavuju, že se do mě snažila dostat nějaké jídlo. Marně.

„Myslím, že máš dost," prohlásila nekompromisně. „Půjdeš do postele."

Odmítavě jsem na ni našpulila rty, „Líbí se mi být opilá."

„Co to s tebou, u Merlina je?!" vyhrkla naštvaně.

„Nic," usmála jsem se sladce. „Co by se mnou mělo být?"

„Proč ses tak zřídila? Vždyť ještě není ani devět!"

„Nezřídila jsem se," opáčila jsem.

Marlene rezignovaně rozhodila rukama, „Fajn. Vždyť ona to nakonec vlastně vůbec není moje starost."

„To teda není!" vykřikla jsem za ní a v duchu se přitom plácala po ramenou. Byla jsem na sebe jaksepatří pyšná. Nejen, že jsem se celou dobu vydržela upřeně dívat do těch jejich pronikavě modrých očí, ale navíc jsem na sebe nevyzvonila nic, čeho bych později mohla litovat.

Rozhodla jsem se, že si za takový úspěch zasloužím odměnu. Bez dalšího otálení jsem si to tedy zamířila rovnou ke stolu s pitím a otočila do sebe dalšího panáka. „Uáá," vydechla jsem, když mi hrdlo sežehl známý oheň.

„Bože, Doe, to bych do tebe nikdy neřekl," ozvalo se za mnou najednou. James.

Na tváři se mi vykreslil šibalský úsměv, „Já do sebe taky ne. Kde máš Rema?"

„Udělalo se mu blbě. Tak musel jít na ošetřovnu. Co ty? Už dlouho jsem tě neviděl takhle veselou."

„To nic," mávla jsem vesele rukou. „Zkoušky."

Zamračil se. Očividně nebyl tak opilý jako já a dovtípil se, že mu lžu. „Děje se něco, o čem bych měl vědět?"

Děje se něco, o čem bych měl vědět? zopakoval po něm posměšně jakýsi hlas v mé hlavě a já se tak nedokázala ubránit šílenému záchvatu smíchu.