...Jestli to dokážu

1. Strach

Je konec. Už je po všem. Už neslyším palbu, ale stejně ještě chvíli zůstanu přitisknutá
k masitému, kamennému sloupu, který mi byl po celou tu dobu takovou oporou. Když jsem se pořádně uklidnila a postavila se na rozklepané nohy, vykoukla jsem z poza úkrytu. Čekala jsem strašlivý pohled na bezvládná těla mých nejbližších, ale k mému naprostému údivu jsem spatřila jen trosky ještě před chvílí krásných, dřevěných staveb. Celý vzduch zaplavil dým z ještě doutnajících prken a klád, ale i přesto jsem ve vzduchu pořád cítila tu vůni z takzvané sluneční louky. Moje nejlepší kamarádka Žofka, já a vlastně celá naše vesnice jsme jí tak říkaly proto, že byla každoročně od jara až do čerstvého podzimu posetá pampeliškami. Na jaře byla celá zelená, protože poupata ještě nestačila vykvést, ale hned jak je jaro blíž létu, pampelišky se zbarví do sytě žluté barvy a na podzim po celé naší vesnici poletuje chmýří. Vím, že to zní dětinsky, ale jak jsem si vzpomněla na Žofku a naši sluneční louku, začaly mi po tvářích stékat slzy. Za normálních okolností bych se nepoddala emocím, ale pohled na můj rozbouraný domov byl zkrátka nesnesitelný. Všechno působilo tak klidně, až my to připadalo podivné. Tenhle pocit jsem si neuchovala dlouho, protože se najednou posunulo jedno prkno. Ztuhla jsem na místě a neopovážila se ani dýchat, když jsem ale nezaznamenala žádný další šramot, vydala jsem se na místo, kde jsem zaznamenala pohyb. Vím, že si asi teď řeknete, že jsem naprosto pitomá a bohužel máte pravdu. Když jsem se přiblížila znovu se, prkno posunulo a já se zarazila. Pořád jsem ještě stála na místě, když se trám znovu pohnul a já se instinktivně přikrčila. Už jsem si myslela, že se nic nestane, když v tom předmět vyletěl přibližně tři metry do vzduchu a se spoustou prachu se zpod něj vynořila postava. Příšerně jsem se polekala, ale pak jsem si něčeho všimla. Obrys mi napovídal, že je to muž. Naplnil mne pocit naděje z toho, že tu se mnou je někdo z mojí vesnice a k postavě jsem se okamžitě rozeběhla. Padla jsem mu do náruče a on na vteřinku zaváhal, ale hned potom zareagoval a objetí mi oplatil. Z jeho paží a vlastně celého těla sálalo až podivuhodné, i když zvláštně uklidňující teplo, ale právě to mne přimělo se odtrhnout a podívat se mu do tváře. Prach už ustoupil a já uviděla na první pohled naprosto normálního člověka. Když jsem se, ale podívala pozorněji, přejel mi mráz po zádech. Těm lidským očím něco zásadního chybělo. Chyběla jim barva. Duhovka! Začala jsem pomalu couvat, ale on se začal pohybovat stejným tempem proti mně. Potom promluvil: „Ahoj Moniko. Čekal jsem a tebe, abych ti oznámil o rekonstrukci vaší..."
„Vesnice?" Zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem.
„Ano, ano přesně tak vesnice a mám ti říct, aby si šla se mnou." „Já obvykle nikam nechodím s cizími lidmi." Namítla jsem už sebejistějším hlasem, i když jsem si nebyla úplně jistá, jestli je to člověk.
„Vzkazuje ti to tvá matka." To už jsem věděla naprosto jistě, že o žádnou rekonstrukci nejde. Máma by pro mne nikdy neposlala člověka, kterého vůbec nezná. Přidala jsem do kroku.
„No tak. Pojď se mnou!" Promluvil nesmlouvavě a já se prostě rozeběhla. Okamžitě mne ale chytil. Co jsem čekala? Určitě ne to, co se stalo. Já se cukala, ale on mě pevně chytil za bradu a políbil. Bylo to tak nečekané, že jsem se ani nebránila. Ani jsem nepostřehla, že mne zvedl. Potom už byla jen tma.

*

Probudila jsem se jakoby v mlze a v šeru. Hlava se mi motala a bolela jako střep. Chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně rozkoukala a rozhlédla se po místnosti. Bylo tam docela chladno, stěny byly šedivé a po zemi se tam válely pytle s bramborami. Z toho jsem vydedukovala, že jsem ve sklepě. Ale co tam dělám? Co se stalo předtím, než jsem usnula? Usnula jsem vůbec? Najednou jsem uslyšela kroky a zavřela jsem oči. Ani nevím, proč jsem to udělala. Po chvíli někdo přišel a za ním ještě jeden. Myslím, že se na mne podíval, protože řekl:
„Ještě spí. Tak mluv, ale rychle, nemám moc času." Promluvil. Ten hlas jsem znala, ale neměla jsem ponětí odkud. Pootevřela jsem oči a pohlédla na něj. Tvář mi taky byla povědomá. Ó můj bože! Proč já mám tak špatnou paměť? Ale naštěstí jsem nemusela dlouho, protože jen, co se pootočil blíž ke mně věděla jsem, kdo to je. Ty oči to říkaly jasně. Podívala jsem se na toho druhého. Měl na sobě plášť s kapucí, takže jsem mu neviděla do tváře.
„Dobrá. Potřebovala bych od tebe jen malou drobnost. Tu holku." Naskočila mi husí kůže. Co se mnou chce dělat?
„Tuhle? Ne tu ti dát nemůžu. My ji potřebujeme!" Ulevilo se mi. Ale to , že mne potřebují, pro mě taky žádnou výhru nepředstavovalo.
„Ne tupče! Tu druhou."
„Je jich tu spousta, takže nemohu vědět, kterou "druhou" myslíte" ohradil se.
„Ta druhá je přibližně stejně stará jako ta, co leží tamhle v koutě."
A ukázala na mne. Úplně jsem strnula a hned potom jsem začala přemýšlet, jestli to náhodou nepostřehla. Asi ne, protože mluvila v klidu dál.
„Nevím kterou!" vyjel na ni.
„Má zrzavé vlnité vlasy a zelené oči. Je trošku tlustší než tahle, ale kdo ne? Tahle je jak tyčka." To mne trochu urazilo.
„A teď pořád pláče."
Zbystřila jsem. To je přece Žofka! Co s ní probíhá chtějí dělat?!" na druhou stranu jsem ráda, že mám jistotu, že žije.

Pokračování příště... Tuhle větu sice nemusím, ale nemám ráda tak dlouhý kapitoly 😉. Určitě napište jak se vám to zatím líbí.