...Jestli to dokážu

3. Naděje

Poslechla jsem ho a už se na nic neptala. Šli jsme asi tak pět minut a to v naprostém tichu. Na cestu nám svítila svíčka ve skleničce, aby ji vzduch nesfoukl. Po chvíli jsme se dostali ke stěně. Kamenné stěně, která byla úplně stejná jako ty, co lemovaly podzemní cestu.
„Slepá ulička." Upozornila jsem ho, jako by o tom nevěděl.
„Asi jsme se ztratili." Pokračuji.
„Ne" odpověděl „neztratili". A na ta slova vytáhl jeden kamínek a za ním byla páka. Chytil za ní a vchod otevřel.
„Dámy mají přednost." Řekl a ukázal na vchod. Vydala jsem se kupředu. Tam už jsme svíčku nepotřebovali, protože na stěnách hořely pochodně.              „Nějaká tajná chodba?" vyzvídám.

„Co by to bylo jiného?"zeptal se sarkasticky. Obrátila jsem oči v sloup a rozešla se. Chvíli jsme šli a došli k dřevěným dveřím. Otevřela jsem je a za nimi byla velká místnost, ale měla dost nízké stropy. Bylo v ní několik lidí. Většinou byli černovlasí nebo měli hodně tmavě hnědou barvu vlasů. Přišlo mi to zvláštní. Všichni mi byly dost podobní. Černé vlasy, bledí a hubení. Jako já. Měli všichni modré oči. Jako já. Někteří měli tmavě hnědé vlasy.  Jako třeba holka, která měla rovné vlasy a modré oči
„Čauky" pozdravila mne.
„Jmenuji se Tiriza " představila se. 
„A ty jsi? " nepřestávala mluvit.
„Monika" odpověděla jsem ne moc zdlouhavě.
„Odkud jsi?" vyzvídá dál.
„Nechci o tom mluvit" odbyla jsem ji.
„Chápu" usmála se. Byla příjemná. Myslím, že budeme kamarádky.
„Jaký původ má tvoje jméno?" zeptala jsem se pro změnu já.
„Je to z arabštiny. V češtině je to jako Tereza, ale Tiriza je zajímavější. Můžeš mi říkat Tiry." pousmála se. Tiriza je pěkné jméno. Řekla jsem si.
„Pojď se podívat po ostatních" vytrhl mne David z přemýšlení. Procházeli jsme se po místnosti a mezitím David zdravil další lidi. Potom jsme narazili na jednu dívku. Byla to blondýnka a s někým se tam bavila. Ta barva vlasů tam nezapadala. David jí poklepal na rameno a ona se otočila. Měla pihy a byla dost bledá. A pak jsem si toho všimla. Měla stejné oči jako "on". Bez duhovky. Ustoupila jsem o kus dozadu. Zasmála se.
„To ti to nevadí, že se tě každý takhle lekne?" zeptal se s úsměvem David.
„Už jsem si zvykla" odpověděla. Pak se otočila na mne a podala mi ruku.
„Jsem Kate"
„Monika" stiskla jsem ji nesměle.
„Divím se, že vás tu je tolik" otočila se zase na Davida.
„Víš, kolik vesnic přepadli?" odpověděl na vysvětlenou. Zpozorněla jsem.
„Těch vesnic bylo víc?" vstoupila jsem do rozhovoru.
„No ano. Většinou přepadnou jen jednu, ale tohle bude nějaký organizovaný útok." Vysvětlila mi to ochotně. Ty její oči mne dost deprimovali.
„Tady Kate je už od svých pěti let proti tomu, co dělají." Usmál se a vzal ji kolem ramen. Usmála se a vlepila mu pusu. Tak u něj asi šanci nemám. Řekla jsem si. Takže Kate nemám moc v lásce. Šli jsme dál a tentokrát i s ní. Potkávali jsme spoustu lidí, ale ty už jsem moc nevnímala. Přemýšlela jsem o svojí rodině. Co s nimi je? Byla jsem tak zabraná do svého dumání, že jsem ani nepostřehla, že se mne Dave na něco ptal.
„Haló. Jsi tu Niki?"
„Co? Ty mluvíš na mne?" vyhrkla jsem.
„Jo jasně." přitakal.
„Dobře. Já jen na to nejsem zvyklá, aby mi někdo říkal Niki."
„Monika je moc dlouhý." mrkl na mne.
„Hm. Tak co jsi potřeboval?" připadám si jako idiot.
„Myslel jsem jen, že máš třeba hlad. Nechceš se najíst?" zeptal se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám vážně strašný hlad. On vytáhl z tašky pár chlebů s máslem a se sýrem. Vděčně jsem si jeden vzala a zakousla se do něj. Po chvíli chůze jsme vešli do  nějakých dveří. Asi to byla hospoda. Sedli jsme si ke stolu. Za chvíli přišla obsluha.
„Co si dáte?" Pronesla se znuděným výrazem ve tváři. Měla světle hnědé, vlnité vlasy. A hnědé oči.
„Ahoj Eliz" pozdravil David.
„Dave!" vykřikla „tak dlouho jsem tě neviděla! Počkej zavolám Barbaru." A na chvíli odešla. Vrátila se s dívkou, která měla stejné vlasy a oči jako ona.
„Ahoj Barčo" pozdravil David i tu druhou.
„Čauky" odpověděla mu a usmála se.
„Tohle jsou moje sestry. Jsou to dvojčata, ale toho už sis asi všimla." Otočil se na mne.
Abych pravdu řekla, nevšimla. Vypadají úplně jinak. Teda až na vlasy a barvu očí.
„Ahoj" pozdravila jsem nesměle.
„A tohle je Monika" pokračoval.
„Právě jsem ji přivedl a seznamuju ji s ostat-"  větu utnul v půlce slova, protože před hospodou začal křik.
„Utíkejte! Za mnou!" křikla Elizabeth a všichni jsme se rozeběhli. Za sebou jsem slyšela křik. Utíkala jsem slepě za Eliz a ostatními. Zakopla jsem. Asi, proto že jsem na noze ucítila strašnou bolest. Už skoro nevnímám, když mne někdo zezadu chytne za nohu. Když někdo řízne nožem do ruky útočníka. Ten začne křičet a pustí. Pak už nevím nic.

Takže další kapitola. Vím že teď dlouho žádná nebyla tak se omlouvám. A moc vám chci poděkovat za 100 přečtení! Je to super že mojí 'knížku' čte tolik lidí. Přečtení tady sice je už asi 160 , ale asi tak 50 z toho jsem já když kontroluji chyby 😄. Doufám že se líbilo a zase příště ahoj 😉 A určitě mi pište komenty. Zatím