...Jestli to dokážu

5. Ostražitost

Ráno jsem se hned po probuzení příšerně vylekala Barbary, která vedle mě seděla s tácem v rukách. Zaječela jsem a ona dostala záchvat smíchu. Za chvíli jsem to od ní chytila taky. Tak jsme tam seděly a smály se jako idioti. Po tom co jsem se málem udusila smíchem na mne Barča konečně promluvila:
„Tak jak jsi se vyspala?" A podala mi hrnek s čajem.
„Skvěle! Teda až na to zakončení." Zasmála jsem se.
„Dobře. Teď tady s tebou počkám, protože se máme sejít ve společenské místnosti a ty asi nevíš kde to je."
„No tak to vážně nevím." Dopila jsem co nejrychleji čaj a vyskočila z "postele". Spala jsem v oblečení takže se převléknu až přijdu. Teď už jsme byly na cestě do společenky. Bylo tam celkem rušno. Nevěděla jsem že se zachránilo tolik lidí. Přisedla jsem si k Davidovi a Kate. Barbara si sedla vedle Eliz. Tiriza seděla naproti mně. Všichni se spolu bavili takže celou jídelnu zavládal šepot.
„A jak ses sem vlastně dostala?" Nahodila jsem téma.
„Když mi bylo deset tak jsem jednou v noci utekla z tábora Lureů." Odpověděla mi s plnou pusou Kate. Nevypadala sice, že to chce dál rozebírat, ale zvědavost mi nedala.
,,A jak se ti odtamtud podařilo dostat? To tě ani nikdo nesledoval?" Kate se na mě krátce podívala a začala vyprávět. ,,Když byli všichni na poradě ohledně dalších plánů k útoku, nenápadně jsem se vytratila z mého stanu a utíkala k lesu, který byl nedaleko. S sebou jsem si zabalila jen malý batůžek se všemi mými věcmi, kterých nebylo mnoho. Všechno se tam pohodlně vešlo. Měla jsem pečlivě přichystanou trasu, kudy bych měla jít abych se dostala do Hoštěnína, malé vesničky, kde by mě nikdo nehledal. Ale když jsem byla asi tak v půli cesty lesem, spatřila jsem tam nějakého kluka, jak se potuluje kolem. Shodou okolností to byl tady David, který mě zavedl sem." Dave se na ni usmál a chytl její ruku. ,,Tak to bylo skvělé načasování" řekla jsem a zaměřila jsem se opět na jídlo. Do konce snídaně jsem už byla potichu a akorát jsem poslouchala, jak se baví ostatní.
Po snídani jsem ještě chvíli zůstala s Davidem ve společenské místnosti, abych se ho zeptala na pár věcí.
,,Tak co tě zajímá?" pronesl se zájmem v hlase.
,,Tak pro začátek kdo to jsou Lureové a proč napadají vesnice, ale chci pořádné vysvětlení." vylíčila jsem mu své požadavky. ,,Když se takový Lurej narodí je jako normální člověk. Teda až na tu duhovku.
„To jakože nemají v krvi ani ten jed?"
,,Jasně, to ale není jediný rozdíl který mezi námi je, ale o tom ti povím až později. Když je Lureům třináct tak se koná takový obřad, při kterém je jim odebrána většina krve a ta je potom nahrazena nám zatím neznámou látkou. Naštěstí když Kate utekla, bylo jí teprve deset takže se rituálu vyhnula." Začal mi to objasňovat, zatímco utíral ze stolů rozlité mléko nebo nějaké drobky.
„Takže Kate v sobě tu látku nemá?" Ujišťovala jsem se.
„Ne, nemá" pronesl trpělivě. Oddychla jsem si. Vím sice že je s námi, ale kdo ví.
„Poprvé když rituál vykonávali tak to byli normální lidé. Včetně duhovky. Ale po delším provozování rituálů se nejspíš kvůli působení té látky v jejich krvi duhovky nějakým způsobem odstranily. Asi vedlejší účinek. Každopádně potom co se narodí už mají taky takovéhle oči, protože jejich rodiče už podstoupili obřad. Také jsou bledí a to kvůli nedostatku krve který mají už po narození. Většinou proto není při obřadu nutnost odebírat tak velké množství krve." Přednášel mi to jakoby se to naučil z nějaké knížky. Chvíli jsem mlčela, protože jsem si musela všechny informace srovnat v hlavě.
„Ale proč to dělají?" Zeptala jsem se ho po chvíli.
„To se zatím neví, ale s jistotou víme, že ta látka posiluje imunitu. Skoro nikdy nejsou nemocní. Nemůžou například prochladnout a jsou těžko zranitelní. Kate má samozřejmě taky trochu té látky po svích předcích v krvi, ale je to tak nepatrné množství že to stačí tak maximálně pro lepší udržování zdraví." Přednášel mi to jako básničku.
„A co když se líbáte?" Vypadlo mi. Zarazil se, ale jen na chvilku a potom mi odpověděl:
„Je to tak nepatrné množsství že pro mně není nebezpečná." Pronesl.
„Díky. To mi zatím stačí." Poděkovala jsem a odešla do pokoje. Tam jsem si sedla a uvědomila, že tu vlastně nemám žádné oblečení.
„Ahoj" Vytrhla mne Tiriza z přemýšlení. Trhla jsem sebou.
„Můžu dál?" Pokračuje
„Jasně. Posaď se" usmála jsem se na ni. Oplatila mi to a začala se rozhlížet po "mém" pokoji. Pak se na mně otočila.
„Ty tu vlastně nic nemáš viď?" Ona je snad jasnovědec?
„No to nemám" Odpověděla jsem i když to nebyla otázka na kterou se takhle odpovídá.
„Tak já ti něco půjčím." Řekla ochotně.
„Když jsme u toho jakou máš velikost? Já jen že kdyby ti moje oblečení bylo velký tak by to nevadilo, ale kdyby ti bylo-"
„Holky něco se stalo! Poběžte!" Vtrhla do pokoje Eliz s Barčou v patách. Vymrštila jsem se z pokoje jako z praku a utíkala za nimi. Běželi většinou po schodech nahoru. Cože? Copak nás chtějí prozradit? Honilo se mi hlavou, ale řekla jsem si že jim budu věřit. Když jsme doběhli na místo kde jsem předešlé noci seděla s Davem uviděla jsem hroznou větýhle zemi ležela v kaluži krve dívka s tmavě hnědými vlasy. Byl u ní lísteček. Když ho nikdo nezvedal sáhla jsem pro něj. Bylo na něm napsáno.

Koho najdeme venku
Skončí takhle.

„Oni vědí kde jsme. Co budeme dělat?" Klopítla jsem dozadu a podala papírek Eliz. Ta si ho přečetla, zavřela oči a z hluboka se nadechla.
„Nevědí. Ne přesně, protože ten kdo neví že tady je vchod tak se k nám nedostane. Ale musíme si dávat pozor."
„Eliz vždyť oni ji zabili. Jak ji mohli zabít a přitom nevědět o nás?" Zvíšila jsem hlas.
„Kdyby o nás věděli už by nás napadli." Ovládala se Elizabeth aby na mně nezačala křičet.
„To je Clare" Promluvila Tir. Všichni jsme se na ní nechápavě podívali.
„Jmenovala se Clare." A začali jí stékat slzy. Podepřela jsem ji a vedla jí nazpátek. Musíme to říct ostatním. Myslím že tohle je teprve začátek.

Tadá 😄.Nová kapitola je tady. A moc děkuji za 20 like na týhle "knížce". Vím že to zatím není moc, ale ani tohle jsem nečekala. Jste super 😉.