Neutečeš

V Zajetí

13.října, roku 2021

Probudil jsem se v místnosti pohlcené tmou. Pomalu jsem se vzpamatovával zatímco nějaké mě zatím neznámé hlasy spolu v povzdálí mluvili. Jelikož jsem byl pořád z půlky omámený léky nic jsem nepochytil. Zdálo se mi že byli stěnou oddělení ode mně.

Asi pět minut mi trvalo než jsem byl schopný pohybu. Až potom mi teprve došlo že pohyb mi teď moc nepomůže jelikož jsem byl silně přivázaný k židli. Začal jsem sebou házet i když jsem věděl že to nějak nepomáhá. Po chvilce jsem uslyšel kroky blížící se ke mně a nesrozumitelné mumlání za dveřmi.

V tom okamžiku se mě zmocnil strach a se skřípavým zvukem otevírání těžkých dveří moje panika vyvrcholila. Kroky najednou zastavily a mě osvítilo silné nepříjemné světlo jako kdyby jste někoho šlehly žárovkou do očí. Světlo bylo přímo nademnou takže celá místnost byla osvícená. I přes bolest v očích jsem nadzvedl hlavu a pohlédl ke dveřím.

Uviděl jsem malého chlápka v bílém lekářském obleku. Jak jinak,pomyslel jsem si. Bez jakéhokoliv ponětí že mě právě málem zastřelil nějaký magor před školou která hned sekundu na to začala hořet jsem na něj zařval. A to ty mě teď budeš jako vyšetřovat nebo co? Jen se na mě nezaujatě podíval a prohlásil. Máš stěstí že ještě žiješ,moc bych si nedovoloval chlapečku.

Jen jsem znechuceně odvrátil zrak a přemýšlel o tom proč mě nezastřelili. On ke mě přišel vytáhl injekci,nasadil si rukavice a chtěl mi odebrat ze žíly krev. Od malička jsem měl strach z jehel a tak zareagoval můj reflex a já lehce ucukl,protože jinak jsem se nemohl ani hnout.
Chceš snad vykrvácet? Kouknul se na mě tázavě. S odvráceným pohledem jsem se trochu zasmál protože ta předchozí věta zněla trochu vtipně. Jenže jsem na to ucítil bolest na zápěstí tak jsem trochu zařval.

Seš jak holka. Řekl mi a vypustil krev do speciálního přístroje. Zamýšlel bych se nad tím co ironickýho na to odpovědět ale to co jsem viděl na displeji toho obřího stroje bylo mnohem podivuhodnější. Byly tam snad všechny informace o mě od mého jména až po můj rodokmen. Jen jsem na to chvíli civěl s otevřenou pusou zatímco ten chlap se v těch informacích hrabal,zřejmě hledal něco konkrétního.

Po chvíli beze slova odešel pryč a já jsem jen chtěl odsud vypadnout protože mě děsilo kolik informací tu o mě je jenom díky pár mililitrů mé krve. Když v tom jsem uslyšel zase kroky a mumlání za dveřmi které jsem zase nemohl rozpoznat.
Po chvilce vstoupily tentokrát dva lidé a jelikož bylo pořád rozsvícené to nepříjemné světlo hned jsem je uviděl. Jeden vyšší hnědovlasý muž zřejmě voják jelikož měl těžkou černou vestu a hodně elektrických vychytávek na oblečení,které jsem však všechny neznal.

Těžkými kroky ke mě přišel nějak odpojil ty silné dráty kterými jsem byl přivázán. Už jsem chtěl rozevřít ruce aby se uvolnili z toho předchozího sevření drátů když v tom mi další připnul na ruce takže jsem s nimi zase nemohl ani hnout.

Nebyl jsem však už přivázaný k židli tak tak jsem se aspoň mohl více hýbat. Nevím jestli to bylo dobře protože mě ten voják postavil pomocí toho drátu a táhl mě za sebou pryč z téhle místnosti. Tak jsem se vlekl za ním protože mi pravděpodobně nezbývala jiná možnost. No aspoň už jsem z pryč z dosahu toho silného světla.

Došel do nějaké další úplně tmavé místnosti,strčil mě dozadu té místnosti,odešel a rychle zabouchl ty silné kovové dveře. A to už jsem se vážně naštval. Nikdo mě tady nemůže zavřít! Zařval jsem. Jako odpověď se ozvalo jenom ironické zasmání.

Začal jsem vážně ztrácet kontrolu. Opřel jsem se o ty dveře bokem a snažil se je vyrazit,jenže to nepomohlo. Tak jsem do nich prostě začal silněji a silněji kopat a nadávat ať mě pustí.

To byl dost špatný nápad.
Ten voják se dost naštval prudce otevřel dveře mě to odrazilo o kousek dozadu. Hned na to mi dal pěstí a já už viděl zase černotu a cítil jsem jen prudkou bolest.