Neutečeš

Exploze

13.října, roku 2021

Spadl jsem silně na záda a viděl jsem nad sebou velkou díru v podlaze. Ale hned jak jsem se rozhlédl tak jsem zjistil že jsem se dostal ven. Jenže nato jsem zjistil že venku dlouho nebudu sám jelikož už jsem slyšel vojáky běžící sem. Nemohl jsem ani pořádně běžet a tak jsem se zvedl a dokulhal jsem k nejbližší malé chatce. Kamenem jsem rozbil skleněné dveře a otevřel jsi vnitřkem. Schoval jsem se pod okno a sledoval kam půjdou.

Na to jeden z nich začal vytahovat celkem malou kulatou modrou věc.
Mám to hodit? Zeptal se ostatních.
Namířil na tu chatu a já jsem se rychle přesunul do vedlejšího pokoje otevřel jsem okno a vyskočil jsem,když v tom se ta chata zahalila v modrém výbuchu a mně sežehla nohy.

Tvrdě jsem spadnul do vysoké trávy a odřel si snad celé tělo. Vojáci po chvilce odešli a nechali tam jen ty ostatky chaty. A mě,ale živého. Opatrně jsem se přes tu bolest odplížil dál trávou,nechtěl jsem být chycen po tomhle všem. Po chvilce jsem se zvedl,rozhlédl se a kouknul se na svoje zranění. Měl jsem do masa sežehlá chodidla,odřené kolena,ruce, obličej a naražená záda.

Až potom co jsem vypustil tu nejhorší bolest pryč ze svého těla jsem se rozhlédl a uviděl tu nádheru kolem.
Byli to stromy obrovského vzrůstu,které jeden za druhým vytvářeli hustý les. Nikdy jsem tak velké stromy neviděl.

V tom jsem uviděl vojáky kteří po silném výbuchu šli prozkoumat zbytky chaty a myslím že doufali i v nálezu mých ostatků. Ale ne protentokrát. Opatrně jsem se zvedl ze země a snažil se nekňučet i když mě skličovala má nehezká zranění.
Pokulhával jsem dál do lesa až jsem přestal slyšet i hlasy a příkazy vojáků.

Začalo se stmívat a můj žaludek se po těch dnech hladovky začal ozývat. Moje nohy byly vysílené a já jsem měl nutkání jen se nachvilku opřít o strom a odpočinout si. Bohužel ona chvilka se stala mou osudnou a já začal pomalu zavírat oči jako bych zapomněl kde vlastně jsem, co se právě stalo ale vůbec hlavní otázka byla jestli tohle přežiju.