Neutečeš

Ztracen a nalezen

14.října, roku 2021

Ráno mě vzbudila prudká bolest která procházela celým mým tělem. Opatrně jsem se snažil zvednout jenže jsem hned padl na kolena a zařval jsem bolestí. Zabořil jsem ruce do mokrého jehličí a zvedl jsem svoje rozklepaná kolena ze země. Rozhlédl jsem se po lese a uvědomil jsi že je všude mokro. To by ještě nebylo tak podivuhodné jako to že byla tma.

Myslel jsem že jsem se vzbudil ráno. Promluvil jsem sám o sobě. Neměl jsem žádný pojem o čase od doby co mi vzali můj batoh s mobilem, vodou a zapalovačem. Jak jsem teď nadával na to že jsem na sobě neměl svoje voděodolné hodinky.

Z nadávání na moji neschopnost mě vyrušilo silné houknutí a praskání větviček. Otočil jsem o 360 stupňů ale pořád jsem neviděl nic jiného než tmavou tmu. Měl jsem strach, byl jsem promrzlý na kost a moje zranění vůbec neulehla,naopak. Navíc tu pořád mohli být vojáci co se mě nedávno snažili zabít.

Praskání větviček neustávalo a já zachoval svoji paniku a vydal se nebo spíš začal kulhat na opačnou stranu od toho zvuku. Někdo tam byl, praskání totiž neustávalo ale pořád zrychlovalo mým směrem. Kulhal jsem rychleji a rychleji ale kroky předemnou se změnily v běh a já ve snaze o běh jsme akorát zakopl a svalil se na mokrou zem.

Zakryl jsem si hlavu a pomalu se připravoval na tlak pistole přilozené k mé hlavě. Ale žádný tlak u hlavy nepřišel. Pomalu jsem otevřel oči a i když jsem mu neviděl do obličeje, nějaká osoba nademnou stála a já se z vyděšení nemohl ani pohnout. V tom jsem ucítil tlak na ruce a tuto osobu která mě táhla dál za kořen vyvyklaného stromu.

Uviděl jsem silné světla vojáků které mi o něco víc osvětlily onu osobu.
Byl to kluk přibližně mému věku s černými vlasy. Byli jsme kousek pod zemí a padaly na nás kousky hlíny z onoho kořenu. Ale to byla zatím ta poslední věc která by mě teď zajímala.
Světla se přibližovala a my zjistily že tu rozhodně není jenom jeden voják.

Když už byly kroky slyšet blízko a praskání větviček jsem slyšel přímo u své hlavy, nachvilku ulehlo a světlo zamířilo nad našimi hlavami. Uviděl jsem zamaskovaného vojáka jak se na nás dívá ale jen chvilinku na to na mě namířil pistolí. Přestal jsem dýchat a i když to byla pouze vteřina, přišla mi nekonečná.

Hned nato naštěstí černovlasý kluk zareagoval rychleji než já a ve chvilce mě popadl za rameno, strčil do vojáka který vystřelil náboj do nebe a utíkaly jsme pryč. Já se svými pravděpodobně pohmožděnými a spálenými nohami zakopával o každý druhý kořen a po chvilce útěku jsem sebou praštil o zem.

Viděl jsem jak se ostatní vojáci sbíhají ke mně a černovlasý kluk který mi před pár vteřinami zachránil život se teď těkavě koukal na mně a na vojáky kteří na mě namířily zbraně a já jen viděl zamíření červených světýlek. Pak se stalo něco tak rychle že to nedokážu ani pořádně popsat.

Černovlasý kluk se na chvíli zadíval před sebe a já byl tentokrát smířený s jistou smrtí. Ale hned na to se rychle otočil, popadl mě za ramena a silně s němi škubnul, až jsem se zvedl ze země a táhl mě dál lesem když jsem za sebou slyšel střely myslel jsem že mě každou chvilku trefí do nohy a zase spadnu na zem, ale tentokrát jsem padal z mnohem větší výšky.

Tehdy, když jsem viděl ohromnou propast do které jsem právě padal, myslel jsem si že zemřu velice bolestivou smrtí a že se ten kluk asi zbláznil, ale to jsem ještě nevědel že mi právě dvakrát zachránil život.