Neutečeš

Útěk

13.října, roku 2021

Probudil jsem se ve stejné tmavé místnosti. Tentokrát jsem však neměl svázané ruce a když jsem se dotknul své tváře cítil jsem jen bolest. Hádal jsem že jsou zde kamery a kdybych se snažil zvednout akorát by poznali že už jsem vzhůru.

Tak jsem tam pořád nehybně ležel a snažil se vymyslet co udělám. Nebyly zde žádné okna na útěk a ty kovové dveře se nedaly otevřít ani předtím natož teď. Po chvilce jsem usoudil že to nemá cenu tak jsem se rychle zvedl a co největší silou jsem vrazil do těch dveří.

Nemohl jsem věřit vlastním očím. Oni se otevřely! A zároveň taky začal houkat hlasitý alarm a mě bylo jasné že se odtuď musím dostat. Co nejrychleji jsem běžel na pravou stranu,jenže tam už byli ostatní co běželi k té místnosti ale nezáhledli mě.

Potichu jsem se vsoukal za roh mezi sloup a stěnu. Asi pět těch vojáku přeběhlo a mířily zbraněmi na tu místnost. Za nimi byl pomalejší muž který se za to více rozhlížel. Teď jsem se modlil aby mě nezáhledl. Ale naštěstí když byl hned za tím sloupem jeden z vojáků ho vyrušil s tím jestli mají střílet.

Ten vyšší muž jen souhlasně přikývl a dále se nervózně rozhlížel. Pět vojáků se usmálo a vystřelilo asi 50 silných nábojů. Musel jsem si rychle zacpat uši ty střely byly strašně hlasité. Polovina té místnosti byla poté zdeformovaně zničená. Tady není. Prohlásil jeden z vojáků. Ten muž za sloupem se jen ještě naposledy rozhlédl a poté udal příkaz k posunu na levo.

Počkal jsem až kousek zajdou a pak jsem se potichu plížil u stěny. Touhle chodbou jsem šel ještě celkem dlouho ale světlo se pořád ztmavovalo a já po chvíli narazil na úplnou tmu. Naneštěstí jsem narazil na vypínač a ten mě samozřejmě napadlo zapnout díky světlu.

Jenže místo světla se všude objevily neonově žluté lasery,jeden asi pět centimetrů od mé nohy. Jen jsem zadržel dech a trochu couvnul. Na to se však rozezněl hlasitý alarm a já už jen slyšel jak jsem ze všech stran běží vojáci. Jediná věc na kterou jsem čekal byla že mě teď rozstřílí na kousky.

A tak mě napadla ta nejstupidnější a zároveň nejchytřejší věc co jsem mohl udělat. Zhasnul jsem světlo. Nevěděl jsem jestli jsou zde pořád zaplé lasery ale slyšel jsem jak po chvilce dorazily ostatní. Musí tady být,rozstřílejte to tady. Prohlásil jeden. Vždyť se navzájem postřílíme! Zaprotestoval jiný voják. Dobře nestřílejte,najdeme ho tady jenom dávejte pozor na lasery jsou pořád zapnuté.

V tu chvíli se mě zmocnila panika a tak jsem se jen začal plížit co nejdál od toho východu. Našel jsem nějakou skulinku a tak jsem se zde protáhl. Ale pořád se rozšiřovala a já vůbec netušil kam jdu nebo co dělám. Zvětšila se tak že už jsem se mohl postavit jenže v té chvíli jsem šlápl na nějakou stlačovací platformu a v tom se podemnou propadla podlaha a já spadl na tvrdou zem.