Svázaná

4.

"Hodná," pronesl, jakmile jsem sebou přestala cukat.
"Chceme to oba a navíc," podíval se na mě a rukou mi přejel po tváři, " jsi nádherná." Splašeně jsem začala kroutit hlavou.
"Ale notak, uklidni se." Snažil se mě znovu zklidnit, ale já jsem se chtěla co nejrychleji dostat od něj. Povolil mi ruku přes tvář a sáhl si do zadní kapsy u kalhot.
"Pomoc!" začala jsem ihned bezmocně křičet a slzy se mi začaly kutálet jedna za druhou po obličeji. Vždyť nemůže mít takovou sílu, aby mne jednou rukou udržel. Začala jsem se smýkat, ale jeho ruka držela mé zápěstí natolik pevně,  že se mi nepodařilo udělat jediný pohyb. Nohy jsem měla zaklíněné pod jeho. Seděl na mně,  můj znovu povedený útěk se zdál jako spíše krásný sen, o kterém se mi předchozí noc zdálo. Plakala jsem a křičela. Přece mě musí slyšet alespoň Laura. Dívala jsem se bezmocně ke dveřím. Všimnul si mého pohledu a jen se radostně usmál, jakoby byl vítězem všeho.
"Ta ti nepomůže, spí, víš?" Z kapsy vytáhl šátek a uvázal mi ho okolo úst.
"Aby si mohla křičet slastí a nebudila sousedy," ušklíbl se na mě. Pláč se začal měnit v hysterický záchvat paniky a bezmoci. To přece nemůže udělat. Nebo může?
Odněkud vytáhl provaz a svázal mi ruce za hlavu. Snažila jsem se přes šátek prosit, aby mě nechal, ale ve výsledku to znělo jen jako nějaké huhňaní.
Rukou mi přejel po krku, obkresloval má prsa a břicho. Zastavil se až u lemu kalhot. Kroutila jsem hlavou, doufala jsem, že ho přiměje přestat.
"Jsi tak nádherná,"  usmál se a začal mě líbat po těle. Jakmile se trochu nadzvedl, povedlo se mi trochu uvolnit nohy a  kopnout ho.
"Nene, kočičko, já jsem tady ten,  co nařizuje a rozdává tresty," vztyčeným ukazováčkem mě kázal. Připadala jsem si jako malé dítě, které něco provedlo.
"Aby sis to zapamatovala," znenadání pronesl a já jen čekala, co udělá. Napřáhl pravou ruku a udeřil mě po tváři. Rána mě začala hned šťípat a bolet. Slzy začaly pomalu vzdávat svou cestu na povrch a já jsem ho jen bezmocně sledovala.
Začal mi vyslékat kalhoty, všude mě osahával a líbal. Mnou projížděly pocity nechutenství a zoufalství. Nevěděla jsem, jak bych mohla utéct. Když se mi chystal stáhnout i kalhotky, silně jsem překřížila nohy. Asi jsem myslela, že ho to zastaví, ale byla jsem bláhová. Přistála mi další facka na tváři, která možná šťípala víc, než ta předešlá.
Pak to bylo rychlé. Bez čehokoliv ho do mě bolestivě dostal. Já trpěla. On si užíval. Mnou smýkala ukrutná bolest, ním slast. Netrvalo to dlouho, ale dost dlouho na to, abych se cítila zničená.
Když bylo po všem, natáhl se ke mně, aby mi rozvázal ruce. Zřetelně se mi díval do tváře a na jeho ústech zářil vítězný úsměv.
"Jestli o tom někomu cekneš, věř mi, že tyhle krásné nohy se už nikdy nepostaví a neudělají krok. Budeš se mít problém nadechnout přes všechny zlámané žebra. Budeš si vyčítat, že jsi někomu něco řekla. Já se vrátím. Budeš jen a jen moje. Pokud uděláš něco, co mě prozradí, mysli na to, co jsem řekl. Mám od bytu klíče, když vyměníš zámek, ne jen že to zjistím a ty budeš mít pár modřin, ale taky si udělám hned druhý. Věř mi, že jsem schopný všeho. Dojdu za dva dny. Pěkně se pro mě připrav."  Dořekl, vzal si svůj šátek a odešel z pokoje. Bylo něco po páté ráno. Jeho výhružky zněly pravdivě. Neměla jsem nejmenší sílu na to vstát z postele a jít do školy. Začala jsem si pomalu uvědomovat všechno. Bolestivá zápěstí jsem si opatrně mnula prsty. Schoulila jsem se do klubíčka a začala usedavě plakat.  Bála jsem se ho. Bála jsem se to někomu říct. Ale, znásilnil mě,  měla bych to někomu říct. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Přitáhla jsem k sobě peřinu, oblékla si kalhoty a zakryla se až po hlavu. Nechtělo jsem existovat. Chtěla jsem umřít teď hned. V zoufalém pláči jsem usnula.
-
"Emo?" zaslechla jsem něčí hlas. Rychle jsem se probudila. Bála jsem se, že to je znovu on. Nebo to byl jen sen? Rozlepila jsem víčka od sebe a spatřila siluetu spolubydlící. 
"Nejdeš do školy?" otázala se nevěřícně. Hlava mi třeštila. Připadalo mi, že se každou chvíli rozkočí na milión kousků.
Zakroutila jsem hlavou.
"Je ti zle?" ptala se starostlivě.
"Vypadni," chtěla jsem říct ostře, ale hlas se mi v půli zlomil. Povzdechla si a odešla. Podívala jsem na své zápěstí. Začala se mi objevovat modro-fialová modřina. Nebyl to jen sen. Pomyslela jsem si zoufale. Byla jsem celá dolámaná, unavená a zklamaná sama ze sebe, že jsem se nedokázala ubránit. Znovu jsem usnula a probudila se až s blížící se dvanáctou hodinou, při zběsilém zvuku zvonku.
Snad se vám další část líbí. Budu ráda za každé přečtení, nebo i reakce. 😊