Svázaná

6.

Celé odpoledne strávil se mnou. Blbli jsme, dívali jsme se na televizi a povídali si. Můžu říct, že jsem skoro na otřesnou noc zapomněla, kdybych neměla modřiny na rukou. Skrývala jsem je pod velkou černou mikinou. Nechtěla jsem mu je vysvětlovat, jelikož mě žádné rozumné vysvětlení nenapadalo a pravdu jsem mu říct nemohla. Cítila jsem se s ním skvěle. Byl to opravdu skvělý kamarád.
Ve čtyři přišla Laura, zrovna jsme pozorovali Past na žraloka a pojídali u toho popcorn. Zkoumavě si nás přeměřovala pohledem.
"Ahoj," pronesla po chvíli.
"Čau," odvětila jsem a Mark se její přítomností nenechával nijak rušit.
"Byl tu...no...ehm ani nevím jak se jmenuje, ale ten, co tě dovedl opilou, pro něco si šel," oznámila jsem jí i když jsem tušila, že přišel spíše kvůli mně.
"Neříkal, co potřebuje?" nechápavě se podívala. Já jsem jen zakroutila hlavou. Na což vytáhla telefon z kapsy a někomu volala. Stála v kuchyni, tudíž jsme rozhovor dobře slyšeli.
"Co jsi u mě dělal?" nezněla dvakrát nadšeně.
"Ale mě to nezajímá. Nikdy tě nechci už vidět. Chápeš to? Jsi nula. Nic víc!" pokračovala tlumeným hlasem. Trošku mě to zaskočilo. Netušila jsem, že se rozešli, pokud byli vůbec spolu. Souhlasně jsme se na sebe s Markem podívali. Laura mu ještě chvíli nadávala do telefonu a potom zmizela ve svém pokoji.
"Zvláštní," řekl Mark, jakmile zaklaply za ní dveře.
"Co je zvláštní?" otázala jsem se.
"Ten kluk nevypadal nijak zdrceně, spíše překvapeně, že tu jsme. A...proč měl stále klíče, když spolu nejsou?" pokrčila jsem rameny. Měl pravdu, ale já znala i ten druhý důvod. Pak mě napadla jedna věc. Nemůže se tu přece potkat s Laurou. Znamená to, že mě nechá na pokoji? Začala mnou oplývat určitá naděje. Nechtěla jsem ji ale zakřiknout.

"Možná bych měl jít už domů," pronesl, když se den blížil k večeru a venku se začalo stmívat. Projel mnou strach, nechtěla jsem, aby mě tu nechal samotnou.

"Musíš?" zeptala jsem se.

"Nebyl jsem ještě doma a spát tu nemůžu," odvětil. Vypadalo, že se mu moc nechce odcházet. Položila jsem hlavu na jeho rameno.

"Můžeš," prosebně jsem se na něj podívala. On se pokusil o úsměv a pohladil mě po tváři.

"Musím domů, mamka by byla naštvaná. Uvidíme se ve škole, dobře?" smutně jsem přikývla. Chtělo se mi brečet. Do očí se mi hrnuly slzy. Začal se mě pomalu opět zmocňovat strach. Snažila jsem se myslet na to, že se rozešli a nepřijde, aby se tu nepotkali, ale přestávala mě ta myšlenka uklidňovat.

"Nebuď smutná," špitl ke mně, když viděl mou tvář. Vstal a chtěl se jít obléct do bundy. Já jsem ho nenechala udělat krok a objala jsem ho ze zadu.

"Ty jsi zlatíčko," zakřenil se. Otočil se a pořádně mě objal.

"O velké se potkáme?" ujišťovala jsem se, že ho opravdu potkám. Přikývl. Pak se jen oblékl a odešel. Zůstala jsem sama. Vše se zdálo méně barevnější než před tím. Stěny začínaly černat a zmenšovat. Prostory se zdály malé a pusté. Srdce mi začínalo ze strachu rychle tlouct. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Bála jsem se jít spát. Pořád mnou smýkala myšlenka, že se probudím a uvidím ho nad sebou.
Sedla jsem si na gauč a zabalila se do deky. Byl to jen nejlepší kamarád nebo něco víc?
"Co tu tak sedíš?" vyšla Laura z pokoje a sedla si vedle mě na gauč.
"Nevím, přemýšlím, že půjdu spát."
"Promiň za toho kluka," z příma se mi dívala očí a já jsem musela uhnout.
"To je dobrý," sykla jsem a rychlým krokem jsem odešla do pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, zhluboka jsem se nadechla.
Na nočním stolku jsem měla položený telefon. Sedla jsem si na okraj své postele a našla jsem si zprávy s Markem.
Ema: Doufám, že si dorazil v pořádku domů. :)
Musela jsem mu napsat. Chtěla jsem cítit alespoň část jeho přítomnosti, poněvadž tlak na prsou neustále rostl.
Mark: Jo, dorazil, neboj. :) Děkuji za odpoledne.

Ema: Spíše já děkuji, že jsi přišel. :) Zpříjemnil si mi den. :)

Mark: To jsem rád. :) Já jdu spát, jsem unavený. Dobrou noc a krásné sny. Zítra se uvidíme. :)

Ema: Tobě taky. :) Počítám s tím. :)

Pohlédla jsem na hodiny. Možná bych měla jít taky spát.
Při cestě do koupelny jsem zamkla a nechala klíč v zámku. Nemůže přece odemknout, když nechám klíč v zámku, nebo může?
Rychle jsem se osprchovala a lehla si do postele. Můj pohled sledoval dveře. Bála jsem se, že každou chvíli se pohne klika a uvidím ho ve dveřích. Plná strachu jsem po chvíli usnula.
"Tak mě tu máš, kočičko, věřím, že ses na mě těšila," slyšela jsem jeho oplzlý hlas. Cukla jsem sebou a instinktivně jsem začala kroutit hlavou.
"Notak, nepopírej to," nakláněl se nade mnou a hladil mě po tváři.
"Ne!" křikla jsem a sedla si. Roztržitě jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Byl to jen sen. Byl to jen sen.
"Stalo se něco?" vpadla do pokoje Laura. Vyjeveně jsem na ni koukala.
"Notak, Emi," dožadovala se odpovědi.
"Nic. Dobrý. Byl to jen sen."
"A jsi v pohodě?" otázala se.
"Jo, díky." Pak mlčky odešla. Chvíli jsem se snažila ještě trochu vzpamatovat a pak jsem znovu usnula.

Doufám, že se vám další část líbí. 😊