Don't cry, ballerina

Part 10

Někdo začal zběsile práskat na dveře mého úkrytu. Zděsila jsem se. Začala jsem křičet o pomoc.
Najednou bušení ustalo.

,,Laro??"

,,Kdo to je?"
,,Andreas. Otevři už sakra!"
,,Otevři si sám, ne?"
,,Nejde to! Asi ses zamčela."

Co? Vždyť tady žádnej klíč nebyl. Nebo jo? Doplazila jsem se ke dveřím a zkusila otevřít. Opravdu to nešlo.
Chtělo se mi brečet. Tohle jsem fakt nedávala.

,,Andreasi! Nejde to."
To už jsem brečela.

,,Jen klid Laro! Půjdu najít nějakou pomoc. Chvilku počkej, hned jsem zpátky."
,,Tak fajn"

Utřela jsem si slzy a poslouchala jsem Andreasovy vzdalující se kroky.
Fakt pro mě přišel.

(...)

Seděla jsem tam už asi 2 hodiny a pořád nikdo nešel.
Potom jsem konečně zaslechla hlasy.

,,Co jste zase dělali, děcka?"

,,Já s tím nic společnýho nemám!"

,,Aha, to určitě. Andreas, známá firma. Myslíš, že ti to sežeru i s navijákem? To jseš teda úplně mimo!"

,,Ale..."

,,Žádný ale. Kde máš tu holku? Chci to už mít z krku, dneska ještě plánuju pivko s pár známýma."

,,No jo. Tady ty dveře."

,,Ok, dám se do toho."

Pak jsem slyšela divné a pěkně hlasité zvuky. Zalezla jsem si do kouta a snažila jsem se vypadat co nejnenápadněji. Byla mi blbě. Musela jsem tady trčet aspoň půl dne, nebo i víc.

Najednou se dveře otevřely.

,,Hej, Laro, jseš v poho?"
,,No, nevím... Ale asi jo."
,,To jsem rád."

Za Andreasem vykukoval menší obtloustlý muž. Byl plešatý a vypadal celkem sympaticky.

,,Zdravím slečinko. Jakpak se máme? A co že trčíte tady? To jste byla jako nějak psychicky na dně a potřebovala jste si vyčistit hlavu zrovna tady? Něco vám povim..."

Mluvil by dál, ale Andreas ho přerušil.

,,Díky za pomoc, ale teď už byste mohl na to pivo, ne?"
,,A jo vlastně! Málem bych zapomněl! Tak se tu mějte, já jdu."

,,Jsi v pohodě?"
,,Byla bych, ale po tom, co jsem dostala kázání od toho dědy, nejsem úplně ok."
,,Toho si nevšímej. On je takový na všechny. Ale zachránil tě. Já bych ty dveře nevypáčil ani náhodou."
,,Kdo to vůbec je?"
,,Jmenuje se Bob... příjmení nevím, ale to není důležitý, protože tady mu každej říká prostě Bob. Je to zdejší školník. Teda ne tak úplně, ale v zachraňování holek, který jsou psychicky na dně, je dobrej, ne?
,,Hej!"

Šťouchla jsem do něj a zasmála se.

,,Hej, fakt jseš v pohodě? Máš úplně fialový rty! Není ti zima?"

,,Jo a pořádná"

Až teď jsem si uvědomila, jaká je mi zima. Příšerná!!

,,Tak to bych tě měl zahřát, co?"
,,To znělo divně"
,,Ne, neznělo. Nehledej v tom dvojsmysly."

Usmál se na mě a já jsem z něho byla totálně mimo. Je tak nádhernej!

Pohladil mě po vlasech. Objal mě jednou rukou a druhou si hrál s mými tmavými vlasy. Přitulila jsem se k němu.

,,Ještě je ti zima, krásko?"
,,Trošku."

Podívala jsem se do jeho tmavých očí.
Upřeně mě pozoroval.
Cítila jsem, jak se ke mně přibližuje. Cítila jsem jeho dech. Ó Bože, byl tak sexy.

Políbil mě. Já jsem ho políbila zpátky.

Pak mě líbal stejně vášnivě, jako v mém snu. Cítila jsem se tak krásně.

Rukou, kterou mě předtím objímal, přejel k mému pasu.