Don't cry, ballerina

Part 11

Rukou, kterou mě předtím objímal, přejel k mému pasu.

Přestala jsem ho líbat. Udiveně se na mě podíval.

,,Andreasi, tohle nejde. To nemůžu, chápeš?!!?
,,A proč? Tobě se to jako nelíbí?"
,,Ne, to ne. Ale já jen... Prostě to nejde, pochop to."
,,Jo, jasně."

Chvíli se díval divně před sebe.

,,Ok, pochopil jsem."

A odešel. Co? Proč to jako vždycky musíš podělat, Laro?

Měla jsem ze sebe hroznej pocit. Byla jsem strašně naštvaná. Ne na něj, ale na sebe.

Rychle jsem vyběhla z místnosti a utíkala jsem chodbou k východu. Teda aspoň jsem si myslela, že je to východ.

Musela jsem tam naběhat aspoň tak tři kilometry, než jsem se dostala ven.

Utíkala jsem kolem šaten a sálů. Všichni se na mě dost divně koukali a v jejich výrazech jsem viděla: ,,Jako co tady děláš ty ubožačko?!? Vypadáš jako zombík, tak se radši běž rychle někam schovat!"

Hlavně si jich nevšímat. Nevšímat!
Jenže to nešlo. Absolutně vůbec. Probodávali mě očima a já bych se na místě nejradši propadla.

Vrazila jsem do nějaké ženy.

,,Pardon, moc se omlouvám, ale spěchám."
,,Ty jsi ta Lara Jean?"
,,No... Vlastně jo. Co potřebujete?"

Snažila jsem se, abych vypadala co nejmíň nervózně. Nejradši bych jí řekla, ať jde někam, ale to jsem nemohla. Nevěděla jsem, kdo to je, ale nechtěla jsem si udělat ostudu ještě u nějaké ženské.

,,Máš jít hned do kanclu... Teda do kanceláře, chápeš, ne?"

Poznala jsem, že je nervózní.

,,A proč jako?"
,,Hele, nebuď drzá! Se zástupkyní ředitelky takhle mluvit nebudeš, rozumíš?!!?"

My dvě určitě kámošky nebudeme. Tím jsem si jistá už teď.

,,Ano, rozumím. Co pro vás můžu udělat?"

Chtěla jsem, aby v mém hlase byla cítit ironie, ale zase jsem ji nechtěla naštvat.

,,Prostě běž do kanceláře a neptej se!...
Jo a běž se trochu upravit, vypadáš strašně!"

Tos mě teda potěšila, ty trapko. Chtěla jsem za ní zařvat, ať je zticha, ale ostatní by si mysleli, že jsem zralá na školu pro mentály a ne na baletní akademii. A to jsem fakt nechtěla riskovat, takže jsem ji ignorovala a šla jsem do pokoje.

,,Ježiš pomoc!!!!!"
,,Co sakra řveš, Claire??"

Moje spolubydlící seděla na gauči a zrovna křečovitě mačkala polštář.

,,Já se tě tak strašně lekla!!"

Mávla jsem rukou a šla do koupelny. Byla velká asi tak 1 a půl metr čtvereční. Prostě a jednoduše byla úplně mini.

Podívala jsem se do zrcadla a zděsila jsem se.

Kromě oteklých a zarudlých očí jsem spatřila ošklivou ránu skoro přes celé čelo. Fuj!
Bylo mi na zvracení, protože jsem odmalička nesnášela krev. Stačilo, aby mi začala téct krev z nosu a už z toho jsem se málem složila.
Takže fakt super.

Každopádně jsem se fakt hodně snažila, abych ze sebe udělala člověka.
Což bylo celkem na dlouho, protože jsem musela vyčistit ránu.

Úplně nehorázně to bolelo a už jsem si myslela, že snad umřu.
Když se mi konečně podařilo zalepit tu nechutnou věc na hlavě, šla jsem se aspoň trochu nalíčit, aby se neřeklo.
Vzala jsem si nové džíny a halenku a prostě mě nenapadlo nic lepšího, než vyfotit se a hodit to na Instagram. Ale radši jsem fotku ořízla, aby nebyl vidět můj ksicht, protože to nebyla nějak extra pěkná podívaná.

,,Kam se chystáš?" ptala se Claire.
,,Za ředitelkou. Má se mnou asi nějakej problém nebo co"

,,Tak to držím palce. Prej je milá jako šmirglpapír, tak si to u ní hned nepodělej."

Ty jo, nějak se rozpovídala. Možná z ní semtam něco vytáhnu, i když jsem to moc nepředpokládala.

No nic.

Prostě jsem šla k ředitelně a dělala, že se škrábu na hlavě, abych zakryla tu náplast, kterou jsem si musela dát přes půlku čela. Fakt sexy hele.

Radši jsem ignorovala pohledy ostatních, protože bych se asi musela naštvat.