Don't cry, ballerina

Part 8

Nedořekl to, protože do sálu zrovna vstoupila žena okolo padesátky. Všechny si nás změřila svýma uhrančivýma očima. Chvíli si nás prohlížela, jako by někoho hledala. Po chvíli zavrtěla hlavou a šla ke mně. Zmáčkla mi paži. Donutila mě, abych se jí dívala do očí. Pak mi plivla, jo PLIVLA do tváře, nenávistně se na mě podívala a odešla. Neřekla přitom ani slovo.
Chtělo se mi brečet...

Zapotácela jsem se. Nejspíš jsem upadla, ale nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost. Viděla jsem rozmazaně, protože mé oči byly plné slz. Vrazila jsem do dveří, které se hned otevřely. Běžela jsem chodbou, ani jsem nevěděla kam. Vrážela jsem do lidí, kteří se na mě uraženě dívali a semtam někdo utrousil na můj účet peprnou poznámku.

Bylo mi tak zle. Nenáviděla jsem, když mě někdo ponižoval a tohle na mě bylo už trochu moc. Jsem tady první týden a už mě tu někdo očividně nenávidí!

Kolem mě už nebylo tolik lidí. Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem sama. Sama. A to doslova.

Ani nevím, kde jsem byla... Viděla jsem cedulku ,,Suterén, vstup nepovolaným zakázán". Zrovna teď mi to bylo úplně jedno. Kašlu vám na zákazy. Chtěla jsem se schovat přede všemi, před celým světem. Bylo mi trapně.

Po chvíli jsem se začala trochu bát. Světla nade mnou divně bzučela. Zvuky mých kroků se rozléhaly po šíleně dlouhé chodbě. Nedohlédla jsem ani na její konec, který se ztrácel ve tmě. Všechny stěny kolem mě byly z kovu a tím mě tohle místo děsilo.

Pokračovala jsem v chůzi. Najednou jsem v hrůze zjistila, že jsem se asi ztratila. Byla jsem na křižovatce chodeb. Všude to divně bzučelo a mně se začalo špatně dýchat.

Ušla jsem ještě asi 50 metrů. Přerývaně jsem dýchala.

Najednou to přišlo. Měla jsem pocit, že kolem mě není kyslík. Nemohla jsem se nadechnout. Začala jsem se dusit. Snažila jsem se křičet o pomoc, ale když nemůžete dýchat, moc toho nenamluvíte.

Klopýtala jsem chodbou zpátky. Teda aspoň jsem se snažila jít zpátky, ale ztratila jsem orientaci, protože se mi děsně točila hlava. Rozhlížela jsem se všemi směry.

Najednou mě chytla silná křeč v břiše.
Rozkašlala jsem se a sesunula se na podlahu. Přejela jsem si rukou po čele. Tekl ze mě pot.

Svíjela jsem se na podlaze. Kvůli nehorázné bolesti, ale i kvůli nedostatku kyslíku.

Snažila jsem se zůstat při vědomí.

Vtom jsem zaslechla kroky. Postupně se zrychlovaly a vypadalo to, že ten někdo běží přímo ke mně.

Najednou se mi zatmělo před očima a už nic jsem nevnímala ani necítila.

Byla jsem naprosto bezmocná a ten někdo si se mnou mohl dělat, co chtěl...

Tento part bych chtěla věnovat jedné ze svých nejlepších kámošek, LudmilaUllmanov, protože mě dokáže vždycky povzbudit a i když to mezi náma není teď úplně v pohodě, tak pořád doufám, že bude líp☺😊😍😘

Tak konečně další part. Chtěla bych se omluvit, protože jsem teď dlouho nic nepřidala. Měla jsem něco s mobilem a nemohla jsem ho používat, takže proto. Budu se snažit to napravit! :))

Zatím se mějte a AHOY😘😍