Jupiter- Údolí Fénixů

Kapitola 1. Fire

Z POHLEDU HEPHA

Upadl jsem únavou do peřin, hlavou napřed. Chvíli jsem nedýchal a poté se obrátil na záda. Vydechl jsem. "Mám asi tak půl hodiny, než budu muset zas odejít." pomyslel jsem si a ještě na chvíli zavřel očka.

Abych se představil, říkají mi všelijak, ale nejvíc "Heph". Celé moje jméno je Hephaistos, tak mi ale  skoro nikdo neříká, až na paní O'Donnelovou, kterou v průběhu také zmíním. Narodil jsem se s ohnivým srdcem. Pocházím z elementu ohně. Tak to na ostrově chodí, deset elementů, deset krajů. Žiji v údolí Fénixů. Je to krásné místo, až na pár výjimek. To, že je přísný zákaz vycházet z domu po dobu tmy. Nevím, proč toto pravidlo císařovna vůbec zavedla, ale myslím, že něco tuším. Jestli vás zajímá něco o mé rodině, usnadním vám přemýšlení. Jako malý jsem žil ve městě Peloponnese, vyrůstal jsem tam se svým dobrým přítelem Havranem. Neznám jeho pravé jméno, ale vždy mi připomínal toho krkavce. Beru ho jako bratra. A nebojte, určitě na něj ještě narazíme. A teď zpátky.

Po nějaké té minutě ticha jsem usnul. V tom kdosi zaťukal na ohromné dveře s ohnivým vzorem. Neotevřel jsem, protože jsme dobře věděl, kdo to je. Tak zaťukal ještě jednou, tentokrát o hodně hlasitěji. Tomu, kdo stál za dveřmi už očividně praskly nervy a šáhl po klice. Otevřel a vkročil za práh. Vydechl: "Tu jsi! Jsi v podmínce, máš za úkol jít do údolí a roznést dopisy, ne se tu rozvalovat!" zavelel kdosi, přísným hlasem. Jen jsem si přetáhl deku přes hlavu, a zamumlal jsem si něco do polštáře. Ten u dveří to naštěstí neslyšel, ještě by mi nadělil trest za odmlouvání. zvedl jsem hlavu a ironicky dodal: "Je, Darrosi.. rád tě zas vidím." odfrkl jsem. Darros tam jen tak stál s naštvaným výrazem. Vykročil směrem k posteli a řekl: "Jakožto právoplatný velitel císařské gardy ti nařizuji, abys vylezl z tý postele, než ti vymáchám kožich, čičino!" Zvedl jsme hlavu, to mě vážně vytočilo, nesnáším tuhle přezdívku. Postavil jsem se a se šklebem jsem obešel Darrose směrem ke dveřím. Ani jsem se neohlédl a mířil jsem po chodbě dolů. U dveří jsem ještě dodal: "A nezapomeň zavřít!". Rychlým krokem jsem seběhl mramorové schody, aby mě nestihl. Nějakou chvíli to trvalo, protože palác měl víc než šest poschodí. Na posledních schůdcích jsem se rozhlédl a seskočil. Vyšel jsem obrovskými vraty paláce. Směr údolí.

Po cestě jsem si ještě narovnal brašnu.

Uličkami se rozléhal dětský smích, dobrá nálada, zkrátka taková obvyklá atmosféra, která bývala každé ráno v údolí. Vytáhl jsem si z brašny první dopis, který jsem nahmatal. "Paní O'Donnelová. Ulice Magnum. Údolí Fénixů.". Zandal jsem psaní a oddechl si, protože to bylo celkem daleko od místa kde jsem zrovna stál. Zakoulel jsem očima a rozeběhl se tím nejrychlejším tempem do ulice Magnum. Celou cestu co jsem běžel, jsem potkával různé sousedy, Pana Kuristala, slečnu Spirit, dokonce jsem potkal i slepého starce, který byl v údolí docela známý svými historkami. Slušně jsem pána pozdravil a pospíchal k ulici Magnum.

Zpomalil jsem. Byl jsem skoro tu, už nemělo cenu dál běžet, šetřil jsem síly. Pořádně jsem si vydechl a chvíli se kymácel na strany. Cestou do ulice jsem se vzpamatoval. Popoběhl jsem k paní O'Donnelové. Zaklepal na mohutné dveře z tmavého dřeva, porostlými květy. Celý dům se zdál takový nazdobený, bílý, velký, porostlý listy a nejrůznějšími květinami, které jsem nikde jinde neviděl. A u vrat se tyčily dvě vysoké břízy. Jako na zavolání, se dveře otevřely. Na druhé straně, tudíž uvnitř domu stála paní O'Donnelová. Za jejího mládí se povídaly historky o její kráse a dobrosrdečnosti. Tomu všemu jsem doopravdy věřil. Pořád byla moc krásná. Její dlouhá bronzová srst byla sice už vybledlá stářím, ale zato byla ozdobená malými okvětními lístky, asi kopretinami. Měla na sobě pestrobarevnou zástěru. Odhalila své bílé zoubky širokým úsměvem, kterým zdravila skoro každého, včetně mě. Měla mě moc ráda, stejně tak i já ji. Byl jsem jako jejím synem. "Hephaistosi!" vyhrkla na mě s rozzářeným pohledem. Pustila mě dovnitř a nabídla mi, abych si s ní šel dát čaj. Cestou domem k zadnímu východu mi povídala, že ji navštívila její stará kamarádka Noota. Neměl jsem ponětí kdo to byl, ale asi ji měla paní O'Donnelová ráda. Na zahradě byl krásný, jednoduchý altánek, se stolkem uprostřed. Stál jsem zaražený na místě, když jsme zjistil, že Noota, je vlastně dost, jak to říct, silná medvědice. Měla na hlavě naražený slaměný klobouk, který jí byl malý. Seděla tam a srkala z malého šálku čaje. Paní O'Donnelová mi nabídla, abych si přisedl. Ze zdvořilosti jsem tak udělal. Nalila mi trochu čaje. Dělala moc dobrý čaj, vždy z nějaké bylinky, kterou jsem neznal. Paní O'Donnelová byla z klanu země. Její rod se staral o přírodu několik set staletí, včetně ji. "Málem bych zapomněl!" Vykašlal jsem ze sebe a položil jsem šálek na stůl. Otřel jsem brašnu a podal psaníčko paní O'Donnelové. Rozzářili se jí oči, podívala se na Nootu a vyštěkla: "To je od něj!" Noota vypadala překvapeně, nevěděl jsem o co, nebo o koho jde, ale nechal jsem to plavat.

Co jsem měl, ale na paní O'Donnelové nejradši byla její dcera, Demeter.