Bradavice

Já mužů, víš?

Když vlak zastavil a všichni se začali hrnout ven. Viděla jsem toho kluka, co nám vlezl do kupé, aby nám řekl, ať se převlékneme, jak se nese jako páv. Měl vlasy světle hnědé, lehce nazrzlé a olivovou pleť.  Jasně modré, světlé oči, mu svítily jako studánky a z celkového jemného vzhledu mu koukali plné rty. Chápu že se nese jako práv, byl vážně moc hezký.
V tuto chvíli, jsem viděla, jak jednomu velmi zmatenému chlapci podkopl nohy. Wau. Vše beru zpět... A on se začal jen smát a jeho, nejspíš, kamarádi se smáli také a říkali mu:
,, Dobrý Felixi!" a podobný kecy. Onen kluk, kterému zákeřně podkopli nohy, stále ležel na zemi. A, jak jsem pochopila, Felix mu na to řekl:
,,Vidíte toho chudáka?! Všichni ho obcházejí nikdo mu nepo...."
Nestihl to do říct, jelikož to už jsem se tomu " chudákovi" snažila pomot zvednout. Čekala jsem hnusný řečí ze strany Felixe a jeho kumpánů, ale viděla jsem jak na mě Felix jen s málem otevřenou pusou civí. Trošku jsem se zasmála a dál se věnovala nebohému chlapci. Když si Felix uvědomil, jak hloupé u toho musí vypadat, se zlostí v očích se otočil a byl na odchodu. V duchu jsem si oddechla, ale přesně v tuto chvíli se zase otočil. Z oči mu šlehaly blesky.
" Vstávej." řekl mi.
"Ne"
"Něco jsem řekl.!"
" Já taky! Nemáš žádné právo rozhodovat o tom, co budu dělat, víš! Ani nemáš žádné právo podkopávat někomu nohy, aby ses ty a tvý kamarádíčkové mohli zasmát. To je barbarství." řekla jsem mu. Vypadal, že na tento přístup rozhodně nebyl zvyklý. A ještě víc se naštval.
"Řekl jsem něco a ty to udeláš!"
Ignorovala jsem ho.
"Buď to udeláš, nebo se mnou budeš mít velké problémy." pokračoval.
" S tebou, nebo s tvými kumpány, hmm?"
Obličej se mu ještě víc protáhl zlostí. Viděla jsem že už tu nikdo není, jen kluk kterému jsem pomohla vstát, rychle odcupital pryč.
"Proč tohle děláš? Baví tě ubližovat ostatním, nebo být středem pozornosti? Nebo snad obojí? Proč jsi to udělal?!" koukla jsem na něj s nechutí v očích a byla na odchodu. To mi to škola pěkně začíná, řekla jsem si. V tom ale, jsem ale na své ruce ucítila velmi pevný stisk. Felix mě silou obrátil čelem k sobě. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů. V duchu jsem se celá třásla, ale znát jsem to nedala.
"Dělám to, protože JÁ mužů, víš?! Na to si holt budeš muset zvyknout." Viděla jsem mu přesně do jeho krásných, modrých očí. Udělala jsem krok dozazu a plivla mu k nohám a odešla jsem. Ne, na to si zvyknout nemusím, víš?! Nahlas jsem to ale už neřekla.