Bradavice

Ahoj já jsem Amélie

Šla jsem nahoru po schodišti, hned za prefektem, který se údajně jmenuje James. No že by schodiště co se s vámi otáčí byl zážitek, no to nevím,nevím... Ale proč ne? Kouzla, klobouk co mluví, samo otevírající se dveře, tak proč ne i takové schodiště,hmm? Když se prefekt pred mnou zastavil, já udělala to samé.
"Tak prosim vás! Klid! Tak zde je společenská místnost! Tady se můžete scházet s kamarády odtud z nebelvíru a dělat si zde úkoly. Nahoru po schodech potom jsou dívčí a chlapecké ložnice. Teď se můžete rozejít. Ráno v 8:00 je snídaně a v 9:00 je první hodina. Rozvrh vám rozdám zítra ráno na snídani. Dobře? Nějaké dotazy? Žádné? Dobře, tak tedy přeji dobrou noc!"
Vyšla jsem vstříc nahoru po schodišti. Všichni se tam hrnuli a tak jsem chvíli počkala, abych se nemusela tlačit. Nebyla jsem jediná koho to napadlo. Jedna dívka s modrými copánky udělala to samé. A taky si mě všimla.
Jenže ona nezůstala jen tak stát. Začala na mě s širokým úsměvem mávat. Opatrně jsem zamávala také. Přišla ke mně a řekla: "Ahoj, já jsem Amélie. Kdo jsi ty? " S jejím obrovským úsměvem mě pozorovala.
"Já jsem Parvati. Ta co přišla pozdě.." řekla jsem váhavě. "To je super! Mně by se to tak líbilo přijít pozdě, proč jsi vlastně přišla pozdě? Hmmm? I s tím klukem!" Poslední větu spíš zazpívala než řekla a hned co to do řekla, její výrazné obočí začalo kmitat nahoru a dolů, což spojila s ,nejspíš úžasně vycvičeným, šibalským úsměvem. "Vlastně to nebylo nic na způsob tohoto" ,zkusila jsem napodobit její obličej, ",ale spíš na způsob tohoto" a udělala jsem něco, co nejspíš měl být rozzuřený obličej. Amélie se začala strašně smát a já se k ní připojila. Když už bylo konečně volné schodiště a my se konečně přestaly smát, vyšly jsme nahoru, vstříc naší ložnici. Amélie vypadala velmi sympaticky a uměla rozhodně dobře přesvědčovat. Přesvědčila mě o tom , abych ji popsala naší malou potičku s Felixem a taky o tom, že pod mojí postelí se určitě žádná strvůra, nestvůra nenajde. Když jsme alespoň třicetkrát dokola obešli dívčí ložnice, se záminkou najít svůj pokoj, ale marně, poprosily jsme tedy jednu dívku ze staršího ročníku, jestli by nám pomohla. Byla velmi ochotná a milá. Když jsme konečně našly svůj pokoj Amélie začala jako neřízená střela zpívat:
"Domov, sladkýýý dóóomóov.!" a to stále dokola. Dívky z toho pokoje, které s hledáním nejspíš neměli takové problémy, se na ní koukali jako na blázna. Teda v tom dobrém slova smyslu.
"Ahoj, já jsem Amélie, ale říkejte mi Am. Tohle je Parvati."
Dívka s blonďatými vlasy řekla
"Já jsem Victoria, tohle", ukázala na dívku s tmavě hnědými vlasy, které byli skoro až do černá, " je Esmeralda a tohle je Swiz", naposledy ukázala na dívku s krásnými hnědými vlasy, které měla pod ramena.
"Zajímavé jméno." usmála jsem se a svůj pohled jsem věnovala Swiz.
"Ano, moje Mamka pochází z Itálie a táta z Irska. Mamka trvala na tomto jméně." usmála se. "Ale je moc hezké."
Swiz, ta už se jenom usmála.
Celý večer jsme si povídali o tom, co rády děláme, co máme rádi a co ne, jak je to s naší rodinou, kdo mudla a kdo ne. Mudla už tu nebyl mimo Victoria, to nebyl nikdo.