Bradavice

Rozzařování a to, co nikdo nečekal

Kočár ani loďka už zde nebyla žádná. Super, takže je tu první den, a já přijdu poslední! A ani nevim kudy do hradu. V tom mi někdo poklepat na rameno. Otočila jsem se a u uviděla nějakého můžu středního věku, a tan mi řekl.
"Tady jsi! Parvati, že? No vás dva jsem už jak dlouho hledal. Zařazování už proběhlo a vy jste nám chyběli! No pojď, nasedni do tam toho kočátu, ten chlapec už tam sedí a já hned přijdu a pojedeme, dobře? Jo a já jsem profesor Nicolas Confusa, abys věděla kdo ti zachránil kůži, jo?"
Kývla jsem. Šla jsem směrem ke kočáru a už teď jsem viděla ten hnusný pohled Felixe. Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Nespletla jsem se. Ani se na mně nepodival. Jen jsem si odfrkla. Seděl uprostřed sedačky a vypadal, že nehodlá uhnout.
Neměla jsem náladu se s ním hádat a tak jsem mu prostě řekla ať uhne. Ignoroval mě.
Jedna věc je, když to dělám já, ale NIKDO to nebude dělat mě!
I.G.N.O.R.O.V.A.L.
M.Ě.
"Unhni jsme řekla"
Teď se na mě alespoň podíval. Pomstichtivě se usmál a dál mě ignoroval.
"Tak uhni už!"
Já nejsem cholerik, ale v tuto chvíli jsem měla chuť ho podříznout, a z jeho překrásných očí si udělat náušnice. Aniž bych něco udělala, náhle jsem viděla jak se jeho krásné vlasy mění na křiklavě zelené, a jeho bílé zuby se zcela deformují, a zvětšuje se jeho neviditelný předkus se stále zvětšuje. A on, který si to nejspíš neuvědomil, na mně pořád koukal s tím svým "jsem zlý" kukučem. Nemohla jsem to vydržet a začala jsem se hrozně smát. V tom do kočáru přišel onen profesor. Felix na mě s pohradáním koukal, ale já věděla že v duchu ho strašně štve, že neví, proč se směji. Profesor Confusa se hrozně lekl a říká.
"Proboha chlapče, co ja i sakra dělal. Počkej hned to napravím."
Vytáhl hůlky, načež Felix nasadil takový obličej, že vypadal, že se každou chvíli počůrá.
"Fo,fo,fo fo felate?!"
Když si uvědomil jak hloupě zní, rychle si sáhl na obličej, aby nahmatal onen výklenek, kterému se také může říkat zuby. Když to nahmatal, lekl se a dokonce bych se vsadila, že si trošku cvrnknul do kalhot.
"Chlapče zlatý, jak se ti to stalo? Proboha! Teď, se nehybej, spravím to. Možná to trošku zabolí...." bědoval profesor.
Potom párkrát mávnul hůlkou a Felix vypadal tak, jako dříve.
"Ty jedná hnusný, jedovatý a záměrný mudla. Myslím, že se uvidíme ve Zmijozelu! Moje rodina tam chodí celé staletí a našeho jména si tam každý váží! Uvidíš že za týden odtud budeš jenom prchat a to tak rychle, že si ani nestihneš zabalit kufry!"
Sedla jsem si k okénku a mezi námi seděl profesor. Cítil tu špatnou atmosféru, ale snažil se to nedat najevo a tak se jen usmíval. Když kočár zastavil, viděla jsem tu nadheru! Byl obrovský krásné hrad. Všude věže a balkóny... Prostě.... Úžasné!
"Za mnou prosím."
Následovali jsme profesora a když se sami- ještě jednou SAMI- otevřeli dveře, viděla jsem zcela plný sál, kde byli čtyři dlouhé stoly napěchované jídlem.
Ze začátku řad už na mě mávala Lizz, zato Emily jsem nikde neviděla. Šla jsem dál za profesorem který šel rovnou na něco jako pódium a tam byla stolička a na ní starý klobouk.
"Tak Felixi, pojď sem."
"To snad není ani potřeba,nebo? Je jasně kam se dostanu." bručel.
Profesor mu onen klobouk nasadil na hlavu a on spustil.
"Oh, další Magnus!" Felix se pohrdavě uchechtnul " Z jedné strany je jasně kam bych tě zařadil, že? Ale ne. Ty nejsi takový, vlastně jsi zcela jiný! Hlavu, no na havraspar to není, ale hloupý rozhodně nejsi! Spíš naopak! Mrzimor? Ne,ne, to ne. Potom ale zbývá jenom Nebelvír. Ale nejdříve? Chlapče já ti nevím." Felix vypadal velmi- VELMI- nervózně. " No padá to jen na to jediné a tím je
NEBELVÍR!"
"Parvati?. Pojď." řekl profesor. Zcela jsem se zčervenala. Ale nebála jsem se, to ne. Sedla jsem si a nechala si na hlavu položit onen klobouk.
"Dnes mi dáváte zabrat. Ale ty? No ty jsi zcela jasná! Někdy bych řekl Zmijozel, ale myslím že to neděláš schválně, proto tedy
NEBELVÍR!"
"Tak konečně jsme všichni rozdělení a teď, prosím v doprovodu prefektů honem do hajan! Ať jste na zítřek čilý! Dobrou noc!"