Doctor Who: Ospalá díra

Scéna III.

„Pro začátek byste měli vědět, že já také nejsem z tohoto města." Začal Ichabod s vyprávěním. „Poslali mě sem z New Yorku za účelem vyšetření série záhadných vražd. Mým úkolem bylo vypátrat vraha a předat ho spravedlnosti. Ze začátku se to zdál být poměrně snadný úkol. Nic snadnějšího mi svěřit nemohli, pomyslel jsem si tehdy, aniž bych věděl, jak moc se mýlím. Zavraždění byli celkem tři: Peter Van Garrett, jeho syn Dirk Van Garrett – oba dva silní statní muži, nalezeni bez hlavy. O týden později vdova Emily Winshipová – též nalezena bez hlavy. Bezprostředně poté, co jsem do města přijel, zemřel další – Jonathan Masbeth. Když jsem se na tělo podíval blíže, podařilo se mi zachytit jistou chemickou reakci, dokazující, že šlo o jeden jediný úder mířený přesně na krk. Také jsem zjistil, že rána byla zároveň ve stejném okamžiku vypálena, jako by ostří zbraně bylo rozžhavené. Zajímavé na tom však bylo, že nikde nebyl ani jediný puchýř. Prvním koho jsem podezříval, byl Katrinin otec – starý Baltus Van Tassel. Měl dokonalý motiv – s výjimkou Van Garrettova syna Dirka, byl jeho nejbližším příbuzným, což by znamenalo, že po jeho smrti, získá veškeré jmění. Ukázalo se však, že Baltus nemůže být vrah, neboť byl později sám zabit. Ale kým, ptáte se? Nuže, mohu vám prozradit, že než jsem přijel do Ospalé, ani v nejmenším jsem nevěřil na Boha, nebo na anděly. Avšak v tomto městě jsem na vlastní oči spatřil Ďábla." Zavřel oči a snažil se urovnat si myšlenky. Zdálo se, že to vyprávění v něm pobouřilo některé z jeho starých bolestivých vzpomínek. „Vrahem, který měl na svědomí tolik bezhlavých těl," pokračoval po chvíli, „byl jezdec Smrt."

„Promiňtě, kdo že?" tázal se nechápavě Doktor.

„No přece Smrt." Obrátila se na něj Aňa, jako by to snad bylo něco, co by měl vědět každý, ať už pozemšťan, nebo ufon. „Jeden z jezdců z Apokalypsy. Píše o nich v Bibli – v knize Zjevení: ... kůň sinavý a jméno jezdce Smrt, a svět mrtvých, zůstával za ním..."

„Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zahubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami." Dokončil za ni Ichabod vážně. „Jezdec Smrt je skutečný," pokračoval, „a každý tady ve městě to ví, to proto nikdo nevychází z domu, když se blíží soumrak a všichni zamykají dveře. Nad domovní práh si věší šalvěj, aby se jich démon stranil."

„Ten nápad pochází ode mne." Pousmála se Katrina. „Má matka byla čarodějka. Stále mám po ní knihy se zaklínadly na zapuzení zlých duchů a Tmy."

„Fascinující," poznamenala Aňa a zvedla z desky stolu kus světle fialové křídy zaříznuté do špice, „ta je vaše?"

„Ach, ano ovšem." Vzala si od ní křídu a několika rychlými kroky přešla místnost, aby ji uložila kamsi na vysokou polici. „Omlouvám se, často nechávám své věci jen tak někde se povalovat. To mám nejspíš po tátovi." Potom se usadila na židli vedle Aňi a obě dvě si začaly povídat o čarodějnictví a okultismu. Doktor nepozorovaně vytáhl šroubovák a s jeho pomocí odemknul vstupní dveře. Byl přesvědčený, že bezhlavý jezdec je jen příběh a stál si za tím i přes svůj nedávný omyl s Fantómem opery Garnier. Tohle bylo ovšem něco jiného. Žádná bytost nemůže být naživu bez hlavy. Neznal dokonce ani žádný mimozemský humanoidní druh, který by neměl hlavu, nebo ji měl, ale na jiném místě než lidé. Opatrně dveře opět zavřel, aby si jeho odchodu nevšimli. Poté strčil ruce do kapes a začal se procházet po prázdné ulici, kde nebylo slyšet ani ševelení větru. Šero se rychle měnilo v tmu a za chvíli viděl sotva na špičku svého nosu, opravdu však nebylo, čeho se bát.

Upřeně sledoval pochodně, které žhnuly na hranici města a lesa. Mihotavé plamínky tančily, jako by se do nich opíral silný vichr, přestože on sám necítil ani nejmenší závan větříku. Náhle jedna z pochodní zhasla. A následovaly i další. Zanedlouho se odněkud z lesa ozval hlasitý a nepříliš vzdálený zvuk, který připomínal dusot těžkých kopyt obrovského koně a přízračně se rozléhal mohutnou ozvěnou napříč okolím. Přimhouřil oči a sledoval obzor, kde nyní nezůstalo ani jediné světlo, a kde tedy byla naprostá a nepostupitelný tma. Dokonce i hvězdy zůstaly radši skryté za mračny. V temnotě se cosi hýbalo. Přibližovalo se to nepřekonatelnou rychlostí a dříve, než stačil mrknout, z lesa se vynořila silueta muže, jedoucího na koni a třímajícího dlouhý těžký meč.

Hned na to se ozval výstřel, který nepochybně vyšel z posedu a krajem se rozlehl varovný křik:

„Jezdec! Jezdec je tady!"

Doktor sledoval, jak se kůň sinavý kůň, bledý jako msrt vzepjal na zadních, ale nezdálo se, že by byl zasažen. Namísto toho, aby padl k zemi, vyřítil se kupředu a jezdec pozvedl ruku s mečem, jehož čepel byla rozžhavená do běla. Vzápětí, k Doktorovu nemalému překvapení, jednou ranou ladně přesekl široký kmen, na němž byl posed vystavěn, jako by to nebylo nic víc, než obyčejné párátko. Na jeden hrůzný okamžik, při kterém by se kterémukoliv přihlížejícímu tajil dech hrůzou, se zdálo, jako by posed vysel ve vzduchu, než se posléze s rachotem zřítil k zemi, napříč přes řeku, která tekla kolem města, jako nějaký neumělý most. Jakmile se prach usadil, ze setin se vyškrábal polomrtvý muž a ošklivě zavrávoral. Zdálo se, že má zlomené téměř všechny kosti v těle, dřív než však stačil udělat jediný další krok, vzduchem znovu zasvištěla čepel a muž padl mrtvý k zemi s uťatou hlavou.

Dveře domu Craneových se rozletěly dokořán a ven spěšně vyběhl nejprve Ichabod ozbrojený pistolí a připravený svou zbraň použít, po něm Aňa a nakonec i vystrašená Katrina, která se zdráhavě držela u dveří. Jezdec se obrátil k nim, ale nevyrazil kupředu. Jeho kůň obcházel ze strany na stranu, ale nepřiblížil se ani o krok, přestože před sebou kromě padlého stromu měl ještě bytelný a pevný most zakrytý střechou. Jezdec si je všechny zkoumavě prohlížel, nebo... mohli se jen domnívat, že si je prohlížel, neboť – a to musel uznat i Doktor, když to nyní viděl na vlastní oči – neměl hlavu.

Aňa na něj ohromeně hleděla a zdálo se jí, že kdyby měl tvář, její pohled by opětoval. Tohle byl skutečný bezhlavý jezdec z Ospalé díry. Skutečný. Ani Doktorovy připomínky o tom, že vymyšlené postavy nemohou existovat, na tom nemohly nic změnit, neboť teď bylo naprosto jasné, že Washington Irving při psaní svého příběhu, vycházel ze skutečnosti. Svého času bývala Aňa expert na všechna vybájená stvoření od skřítků a gremlinů až podraky a mantichory, a poté co poznala Elišku a Lenku, zjistila, že mnohé z nich ani vybájené nejsou. A nyní ví, že jezdec také ne. Ještě si pamatovala některé útržky z textů o bezhlavém jezdci.

...Hesenský žoldnéř, kterého poslala německá princezna, aby udržel Američany pod anglickou nadvládou. Ale na rozdíl od svých krajanů, kteří přišli jen a pouze za penězi, on přišel z jiného důvodu. Z lásky k zabíjení...

...na svém velikém uhlově černém hřebci jménem Ďas najížděl přímo do středu bitevní vřavy, kde zběsile sekal hlavy...

...nechal si zbrousit zuby do špičatých tesáků, aby tak přidal na výrazu zuřivosti...

...svůj konec nalezl v zimě 1779 v západních lesích Ospalé díry, kde mu setnuli hlavu, jeho vlastním mečem...

Všechno to byla však jen nepodložená fakta, takže se nedalo spoléhat na jejich věrohodnost.

Ichabod napřáhl ruku směrem k obloze a varovně vystřelil do vzduchu. Pekelný kůň sebou trhl a prudce se obrátil zpátky k lesu. V jediném okamžiku byl pryč beze stopy.