Doctor Who: Ospalá díra

Scéna II.

„Tak kam poletíme dneska?" ptal se Doktor, jen co Aňa do TARDIS vstoupila. „Co takhle Naboo? Je tam krásně. Příroda, gunganové a dokonce tam žijí i lidé, jako na většině planet starého impéria." Uvnitř se to za tu dobu vůbec nezměnilo. Možná to bylo tím, že na TARDIS neměl čas žádný vliv, stejně jako na Doktora, který nezestárl ani o den, přestože jeho oči vypadaly staré a moudré. Byla nadšná, že ho opět vidí a že zažijí opět nějaké nové dobrodružství, ale nějak jí vůbec nenapadalo, kam by chtěla jet. Vlastně vůbec nevěděla, kam by se chtěla podívat.

„Já ti ani nevím..." zamyslela se, „možná tě to překvapí, ale na Naboo už jsem byla. Mamka mě tam vzala jako malou,... když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem se tam narodila... Nic jiného mě ovšem nenapadá..."

„Tak zkusíme něco jiného." Navrhl a přeběhl na opačnou stranu ovládací konzole. Za okamžik se na ni znovu obrátil. „Mohla bys prosím přestat s tím bubnováním prstů? Docela mě to rozčiluje."

„Cože?" Aňa se zahleděla na své ruce a provinile je sundala ze zábradlí. „Aha, promiň," řekla a nevinně se pousmála, „já to občas dělám, aniž bych o tom věděla. Je to takový zlozvyk. Pořád mi v hlavě hrají melodie, které znám." To byla skutečně pravda. Často si špičky prstů vyťukávala rytmus, ať už o desku stolu nebo o zeď. Někdy dokonce i luskala, nebo si nějaké melodie notovala. Dokonce i teď jí v hlavě hrála melodie.

„Pojď blíž." Pobídl ji Doktor a Aňa přistoupila k ovládací konzoli. Směs čudlíků a páček se jí zdála být na všech stranách stejné. O ovládání strojů věděla jen tolik, co okoukala od bratra, nebo od táty a toho příliš nebylo. Uměla by nanejvýš řídit matčinu vesmírnou jachtu, a když na to přijde, tak i její kluzák, ale to bylo tak vše. Doktor jí naznačil, aby položila ruce na podivné světle tyrkysové pole uprostřed panelu, které se ukázalo být tvárné téměř jako kus plastelíny. Ucítila, jak jí chladí v dlaních a zdálo se jí to zvláštní i na obyčejné poměry zvláštností, které se jí během dne stávaly.

„Teď se soustřeď na jakoukoliv příjemnou, nebo zajímavou myšlenku." Nařídil, aniž spustil oči z ovládání. „TARDIS bude prohledávat tvé vědomí a zaveze nás na místo, které se ke tvým myšlenkám nějakým způsobem váže. Připravená?"

Aňa neměla nejmenší ponětí, o čem to mluví, ale i přesto kývla hlavou. Přece jen to znělo zajímavě a... nic zlého se přece stát nemůže, ne? Vzápětí ucítila, jako kdyby jí myšlenky profoukl vítr. Vše na co myslela, bylo rázem pryč, jako by je něco odválo pryč. Její vědomí byla klidné, jako nezčeřená hladina vody, na které nebyla jediná vlnka. Sotva vnímala rachocení a vrzání, které mělo signalizovat, že právě vzlétají. Jediné co však slyšela, byla melodie, kterou si celý den přehrávala, a která jí nyní zaplňovala celou hlavu. Nebyla dokonce ani schopná, pomyslet si ‚Kruciš, to jsem tomu dala!' celé její vědomí se otáčelo jen kolem jednoho. Hudba.

TARDIS se se zaduněním zhmotnila jen kousek před mostem, vedoucím do malého města v Hudsonské vrchovině, nad kterým se klenula vysoká dřevěná střecha. Aňa, jejíž mysl byla opět svobodná jako dřív, zvědavě vykoukla ven. Pomyslela si, že něco podobného možná i čekala a opatrně vystoupila ven. Doktor, který šel hned za ní, si kriticky obhlížel okolí. Nebylo nijak zvlášť bohaté. Chladný a nemilosrdný podzim, který připravoval krajinu na zimu, už dávno připravil stromy a keře o všechno listí, které jim do té doby zbývalo, a chladný vítr si škodolibě pohrával s tím, co z nich zbylo. Kdyby tudy člověk procházel za tiché potemnělé noci, mohlo by to na něj působit až strašidelně. Obloha byla potažena těžkými mraky, které zakrývaly cestu slunečním paprskům, a nezdálo se, že by se jim chtělo odtáhnout dál. Nakonec jeho pohled spočinul na ceduli, která si hověla na kraji mostu a každému procházejícímu už z dálky velkými písmeny hlásala: OSPALÁ DÍRA.