Doctor Who: Ospalá díra

Scéna IV.

„Tuhle pověru jsme mezi lidi vypustili my," oznámil Ichabod, když si vyslechl, co vše Aňa o jejich bezhlavém jezdci ví, „lidé mají o něco menší strach, když o jezdci alespoň něco vědí. Žádný Hesenský žoldnéř nikdy nežil. Pravda je taková, že o něm nevíme vůbec nic. Jediné, s čím jsme obeznámeni, je to, že se tu zčistajasna bez jediného důvodu zjevil loni na podzim a okamžitě po svém příchodu začal se stínáním hlav měšťanů, kteří měli náhodou cestu kolem lesa."

„Nestalo se něco ještě předtím, než se tu zjevil?" vložil se do toho Doktor, jako vždy zásobovaný profesionálními otázkami. „Něco opravdu jen nepatrného, něco skrytého v kontextu." Ichabod ovšem jen zavrtěl hlavou.

„Jestli ano, tak mi o tom nikdo nic neřekl. A já sám jsem tu tehdy nebyl. Přijel jsem teprve, když mě sem poslali, abych vyšetřoval vraždy. Je na tom ovšem něco zvláštního, protože bych přísahal, že tu včera večer tu bylo něco, co mi přímo bilo do očí, ale já se nemohu rozpomenout, co..."

„Tady v Ospalé se do té doby nikdy nic zvláštního nedělo." Přidala se Katrina.

„Nemusí to být nic zvláštního," ozvala se Aňa, „klidně to může být něco nepatrného, co se ovšem nestává každý den." Její poznámka přinutila Katrinu se zamyslet. Skutečně tu bylo něco, co se nestávalo každý den, ale pochybovala, že by tak krásný okamžik mohl mít cokoliv společného s nelítostným vraždícím monstrem.

„Asi... týden před první vraždou," začala nejistě a sledovala jejich tváře. Nebyla si totiž jistá, jestli se jí za tak prostoduchý nápad nevysmějí, „jsem viděla padat z nebe hvězdu." Doktor při těch posledních slovech zbystřil.

„Viděla jste padat hvězdu?"

„Ano, a tehdy bych přísahala, že spadla někam do západních lesů, ale... to by ode mě bylo hloupé myslet si něco takového. Hvězdy přece nepadají jen tak na zem."

„Ale vůbec ne." Ujistil ji a přívětivě se na ni usmál.

„Víte, mě se na tom jezdci něco nezdá,..." podotkla opatrně Aňa a zamyšleně začala přecházet po místnosti ze strany na stranu. „Jak říkal Ichabod: je tu něco co mi bije přímo do očí. Cítím úplně to samé, jen si nedokážu vybavit, co je tu špatně. Řekla, bych ovšem, že si vzpomenu, když na to budu mít chvíli času."

„Ichabode, zavedete mě do západního lesa?" obrátil se Doktor na konstábla Cranea, který byl zřejmě hluboce pohroužen ve svých myšlenkách.

„Cože? Ach, ano ovšem." Odpověděl, když si uvědomil, o co ho požádal. „Venku jsou uvázaní koně, můžeme na nich odjet. Bude tam rychleji a také se rychleji vrátíme."

V tom se zvenčí ozvalo zběsilé ržání vystrašených koní a křik poplašeného davu. Hned na to, někdo vykřikl:

„Jezdec! Vrátil se! Utíkejte! Všichni se schovejte!" Všichni byli v mžiku oka opět u dveří a nahrnuli se ven, aby spatřili bezhlavého jezdce a jeho uhlově černého koně, kteří se řítili ulicí. Jakmile si však jezdec všiml jejich přítomnosti, prudce zvíře obrátil a rozjel se zpátky k mostu.

„Za ním!" vykřikl Doktor a prudce se vyšvihl do sedla nejbližšího koně, přivázaného u verandy domu, potom ho pobídl ke cvalu a vyrazil za jezdcem. Ichabodův kůň se naproti tomu rozjel sám už v okamžiku, kdy ho jeho pán odvázal, takže chudák musel několik okamžiků klopýtat, aby ho dohonil a neohrabaně na něj vylézt ještě za jízdy. Zdálo se, že škodolibost onoho zvířete nezná hranic, protože jakmile seděl Ichabod pevně v sedle, jeho kůň se prudce zastavil, a byl zázrak, že jeho pán nepřepadl zpátky na zem hlavou napřed.