Nejhorší je samota. A tu já bohužel zažívam. A Taylorem ven jít nemůžu. A tak nějak jsem si mezi těma BITCH tam ve škole nenašla kamarádku. Nemám se komu svěřit což mě dost frustruje. Už uběhly dva týdny. Doteď nemůžu spát. Už skoro ani nejím. Všechno mě unavuje. Proto většinu času spim. A to jdu udělat i teď.
Probudila mě rána. Ozývala se od okna. Znovu. Pomalu jsem k němu přešla a odhrnula závěs. Za oknem stál Justin. Měl zničený výraz. V jeho dokonalé tváři se zračil smutek a únava. Pomalu rukou přejel po skle. Já udělala to samé. Mezi námi byla jen tenká deska skla, ale mě se zdála jako ta nejtlustší zeď. Zeď která navždy bude rozdělovat. Navždy. Sedla jsem si znovu na postel a brečela. On tam pořád stál a jen mě sledoval. Proto jsem zatáhla závěs a šla spát.
Stál na svém obvyklém místě. Tentokrát měl prázdný pohled. Jeho dokonalou tvář poznamela únava. Kruhy pod očima které měl zarudlé. Už si mu na tváři neprohrával úsměv ani úšklebek. Měl ji staženou do podivné grimasy. Že by toho litoval? Ne! Spíš mu nějaká jeho děvka nedala. Rychle jsem okolo něj prošla a nevěnovala mu ani pohled. Nestál mi za něj. Vzala jsem si že skříňky učebnice a vyrazila na hodinu.
Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas. "Je tu volno?" patřil Taylorovi. Moc jsem se s ním od té doby nebavila. I když to byl můj jediný kamarád. Jen jsem nepřítomně kývla. "Carol... Netrap se kvůli tomu odiotovi. On ti za to nestojí." vzhlédla jsem k němu. Tohle že by dokázal říct o svém kamarádovi? "Ale.. Ono to nejde." dala jsem volný průchod slzám které se mi draly na povrch. Přitáhl si mě do objetí a konejšil mě. Ale u něj to bylo jiné. Necítila jsem své obvyklé motýlky jako když mě obejmul Justin. Natiskla jsem se mu víc k hrudi a nechala se utěšovat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přerušilo nás zvonění. I když nerada tak jsem se od Taylora odtáhla. Střela si slzy a znovu začala hrát své divadlo, že je vše v pořádku. Ale nebylo....
