Zvrácený osud

Tichá knihovna

Byl to božský víkend. Život se mi otočil o 360 stupňů. Už jsem se začala sžívat i s faktem, že má nejlepší kamarádka chtěla sbalit mého nového bratříčka lomeno přítele. Bože. Vážně jsem řekla přítele? To nemyslím samozřejmě vážně. Zase takový obrat to nebyl. Amanda se mi pokoušela psát na mobil, ale rozhodla jsem se jí ignorovat. Musí si uvědomit, jak moc mě zradila. Já vím, že ona neví, že jsem s ním spala podruhé, ale na tom nezáleží. Jde o princip. Já ho měla první, byl použité zboží, moje hračka a tečka, víc se k tomu nechci vracet. Mé auto zaparkovalo u školy a já se nechala vtáhnout davem do budovy školy, kde jsem měla trávit celé dopoledne, tak jako obvykle. První hodina byla klasická uspávačka- děják. Na těch ostatních už to docela šlo, ale na poslední mi praskala hlava. Seděla vedle mě má kamarádka Joela, byla to také kamarádka Amy a samozřejmě ze mě tahala proč se spolu nebavíme. Amy studovala na konzervatoři, takže ke mně nemněla jiný přístup než přes mobil, jít za mnou přímo a nebo přes naší „milovanou" Joelu. Ani neumím vyjádřit, jak mi její otázky lezly na nervy. Zvonění, které oznamovalo konec hodiny, bylo jako vykoupení z pekla. Každé pondělí po škole chodím do městské knihovny. Možná se to zdá jako nemožné, ale miluji vůní knih. Málo kdy tu někdo je. Šla jsem přímo na své oblíbené místo v zadním rohu, kde jste krytí vysokými poličkami plný knih. Cestou jsem pozdravila polohluchou knihovnici a na stůl jí položila domácí sušenky. Byl to takový úplatek, že jí nezajímalo, v kolik příjmu nebo odejdu. Uvolněně jsem si sedla na malé křeslo a chvíli se zaposlouchala do hrobového ticha knihovny sem tam narušené křoupáním mých sušenek. Konečně mám možnost urovnat si myšlenky. Zhluboka jsem se nadechla a z batohu vytáhla notýsek se zápisy. Měla jsem tam poznámky ke knihám, filmům a básničky. Vyhledala jsem stránku věnovanou mé oblíbené knížce Obraz Doriana Graye. Pročítala jsem si vypsané citáty a moudra a pak položila zápisník na stolek. Vstala jsem a šla hledat onu knihu. Prsty jsem něžně hladila hřbety knih a vnímala různé materiály. Některé měly vazbu ještě z kůže a jiné byly velice prosté z lesklého papíru. Moc dobře jsem si byla vědoma, kde je ta co hledám, ale tak ráda jsem si užívala dotek těch knih. Ze zamyšlení mě vytrhl známý hlas: „Dobrý den, prosím vás, hledám svou sestru. Měla by tu být."
Nestačila jsem se divit. Trošku jsem vykoukla zpoza regálů a hleděla na vysokou postavu stojící u přepážky knihovnice. Jeho blonďaté vlasy byly rozcuchané a nebezpečně se kroutily do stran. Okno před ním bylo ozářeno odpoledním sluncem a on tak připomínal anděla. Z úst se mi vydral toužebný sten. Jakmile to Ben uslyšel, otočil se mým směrem a věnoval mi hříšný úsměv. Knihovnice nic neslyšela a bylo to jedině dobře. Ben jí poděkoval a už šel za mnou. Ledabyle se opřel o regál u kterého jsem stála a ukázal mi všechny jeho zuby v širokém úsměvu.
„Není to trošku úchylné nazývat mě sestrou a pak se na mě takhle umívat?" poškádlila jsem ho.
A už tu byly ty známé jiskry v jeho očích. Bože, začínám na nich být závislá. Ben se usmál ještě víc (je to vůbec možné?): „Úchylné to bude, až tě opřu o tuhle poličku a udělám ti to." Významně zvedl obočí v otázce. Zajímavá představa. Kolikrát tyhle knihy asi viděly takovou rozkoš na živo? V každé druhé jí popisují, ale teď by mohly vidět akci. Vážně zvažuji jeho návrh? Rozdat si to ve veřejné knihovně? Pak mi, ale došla jedna věc, jak se tu vůbec objevil?
„Než se vyjádřím, prozraď mi, co tu vůbec děláš?"
„Dobrá otázka," přitakal mi, „tvá milovaná maminka dala tvůj rozvrh na lednici a já se doma nudil a neměl do čeho šťouchnout, tak jsem se rozhodl zpříjemnit den své sestřičce v knihovně." Výraz šťouchnout asi opravdu popisoval jeho plán velmi dobře. Stejně, taky bych se raději doma nudila, než vysedávala ve škole. Hold maturant už má veget.
„Neměl bys studovat? Něco dělat na maturitu?"
„Já něco dělám pro maturitu, seru na ní." Odmlčel se a čekal, že mě to pobaví, ale mě to přišlo spíše smutné, tak pokračoval: „Ještě je čas. Studuji na ní čtyři roky. Teď můžu chvíli odpočívat."
„Jak myslíš." Kapitulovala jsem a začala opět hledat v regálech.
To je zvláštní. Na obvyklém místě ta kniha nebyla. Rychle jsem sjela pohledem až dolů a nalezla jí až ve spodním fochu. Ohnula jsem se pro ni a schválně si dávala na čas. Stále jsem čekala na něco, co by ve mně zase probudilo onu nezkrotnou touhu, ale Ben zůstal nehybně stát a provázal mě jen očima. Tohle mě překvapilo víc než kniha v jiném regálu, abych byl upřímná. Narovnala jsem se a šla si sednout do křesla, kde jsem knihu rozevřela a začala číst. Místo toho, abych vnímala text, jsem přemýšlela, proč po mě nevyjel. V hlavě mi dozrál nápad. Knihu jsem velmi pomalu dala ke svému zápisníku a sebejistým krokem přešla k Benovi. Chytla jsem ho za ruku a táhla ho za sebou až k široké zdi, kde jsem do něj mírně strčila a opřela jej tak o ni. Měla jsem na době černou lesklou košili a uplé modré džíny, pro mé pobavení a jeho uspokojení jsem si začala rozepínat knoflíčky a odhalila, tak bělostné bříško a něžné obliny mých prsou. Jeho pohled hltal vše ,co viděl a já cítila obrovskou moc nad situací. Přesně o tomto žáru jsem mluvila. Přiblížila jsem se k němu a on mě chtěl políbit, ale já mu uhnula a sundala mu tričko. Opět jsem k němu přistoupila a tentokrát jsem se polibku nebránila. Tělem jsem ho tiskla ke zdi a vroucně jej líbala. Rukama jsem hladila jeho vypracovanou hruď. Byl blažený pocit cítit, jak pod mým dotek rozplývá. Nevydržel dlouho v submisivní roly a chytil mě za zadeček a posadil si mě obkročmo na jeho boky. Byl plně připravený. Při tom pomyšlení jsem před očima měla hvězdičky. Z extázního polibku nás vytrhlo až opovrhující odkašlání.
„To nemyslíte vážně?! V knihovně?! Co vy jste za zvrácenou rodinu?!" rozkřičela se na nás knihovnice. S Benem jsme na ní koukali a byli v šoku, když jsme se neměli k žádné reakci, knihovnice pokračovala: „Sbalte si všechny věci a vypadněte!"
Zapnula jsem si jeden knoflíček a posbírala věci. Ben si vzal tričko a oba jsme spolu vyšli ven. Venku jsme se oba začali smát. „Tak to byla síla." Konstatovala jsem pobaveně.
„Souhlasím, jen to docela dobře trefila, nemyslíš?"
„Co tím míníš Benji?"
„No, že jsme pěkně zvrácená rodinka."
S pitomým úsměvem jsem si uvědomila, že má pravdu. Celá tahle situace byla zvrácená, ale osud to tak chtěl. Zvrácený osud.