Zvrácený osud

Miluji tě

Svatba byla nádherná. Mamka zářila štěstím a s Erikem tvořily úžasný pár. Mým doprovodem byl Ben, ale v mé blízkosti se zdržoval jen, když opravdu musel. To co jsem vždy tak odsuzovala, jsem právě praktikovala, má tvář se usmívala a všem ukazovala tu hodnou, pozitivní a sebevědomou holku, zatím co, vnitřně jsem byla rozpolcená, zničená a nerozhodná. Na svatbě byla spousta neznámých lidí z Erikovo firmy, tudíž jsem měla dost času na své myšlenky. Párkrát za mnou přišla mamka, aby mi představila dle ní ideální adepty pro vztah. Věčinou to byli velmi inteligentní až geniální mladící, co ve svých dvaceti pěti letech vymysleli různé programy či marketingové statistiky. Bohužel žádný z nich neměl blonďaté vlasy, urostlou postavu, nezbedné jiskry a nebyli synové Erika. Sakra. Musím ho pustit z hlavy. Nemá to cenu. My dva, to nejde. Lhal. Podváděl. Vím, co bych měla udělat. Konečně obnovit svá pravidla a najít někoho zajímavějšího. Začala jsem si vytvářet svou novou mantru:

Uspokojení. Ne, vztah.

Obrnila jsem se před světem a hlavně před Benem a šla hledat nové uspokojení. Opět se zapl můj šestý smysl, který mi do postele(kdyby jen do postele) dostal hodně kluků. Procházela jsem ladně sálem a zanedlouho viděla, co hledám. Stál ledabyle opřený o jeden z ozdobných sloupců. Oblek mu padl naprosto dokonale a jeho havraní vlasy byly bez jakékoli chybičky, každý vlásek na svém místě. Bodlo mě u srdce. Účes, který se mi vždy líbil, mi náhle přišel nevhodný a až moc upjatý. Chtěla jsem vidět rozházené vlasy, u kterých každý pozná, co dotyčný dělal. Přála jsem si, aby místo černých odlesků, byly zlatavé a hřejivé jako slunce. Slzy se pomalu začaly drát do očí. Skousla jsem si ret, aby mě alespoň bolest dostala z mého omámení.Zopakovala jsem si své moudro a pokračovala v cestě.
„Ahoj Adriane, dlouho jsem neměla tu čest." Pozdravila jsem černovlasého kluka.
Adrian se na mě dlouze zadíval jeho zelenýma očima. Čekala jsem, že se dostaví ten známí pocit potřeby, ale nic to se mnou neudělalo. Vzpomínám si, jak mě na ten pohled sbalil poprvé. Ano, to on sbalil mě. Adrian byl můj kamarád od dětství, a také byl první kluk v mém milostném životě. Byl o čtyři roky starší. Seznámili jsme se tak, že ho má mamka požádala, aby mi dělal společnost,když je na noční anebo jde na nějakou schůzku. Ze začátku byl náš věkový rozdíl vidět, ale postupem času, kdy já se vyvíjela v ženu, se změnil i jeho přístup ke mně. Když mi bylo čtrnáct, už mě dávno nemusel hlídat, ale on jednoduše chtěl. Jednou jsme se dívali na film a byla tam romantická scéna a on mě u ní políbil. Tím to všechno začalo.Ukazoval mi všemožné tajemství mého těla, a když mi bylo patnáct, tak jsem s ním zažila své poprvé. Bylo to sladké a vystřižené jako z filmu,ale to skončilo, když po maturitě odjel na vojenskou vysokou školu. Náš vztah nezničilo odloučení, ale jeho věčné úlety a má ještě dětská naivita, tak jsme to jednoduše ukončili. To bylo poprvé, co jsem se rozhodla stát nezávislou a lásce se vyhýbala, jako čert kříži. Když jsme se pak párkrát potkali, tak jsme prohodili několik slov, zavzpomínali a někdy se spolu pouze vyspali. Mamka mi dodnes vyčítá, že už spolu nejsme. Má ho hrozně ráda, což i svědčí o jeho přítomnost na její svatbě.
„Ahoj Malá, také mě těší naše znovu shledání." Usmál se Adrian. Tahle přezdívka vznikla právě v době našeho prvního střetu. Hrozně dlouho se nade mě povyšoval.
„Ale no ták. Víš, že to oslovení nemám v lásce."
„V lásce? Má drahá Maličká, řekni mi, co ty máš společného s láskou?"Zasmál se svému vtipu.
„To co ty, můj drahý." Odpověděla jsem lehce a věnovala mu úsměv.
Adrian si odfrkl a řekl: „Stále se bojíš milovat. Není to smutný život?" mluvil uvolněně, ale střípky srandy nedokázal zakrýt ani vážným pohledem.
„To mi řekni ty, Adriane." Neuhlídal svou tvář a na ústech se objevil úsměv.
„Jsem hrdý, maličká. Naučil jsem tě možná i to, co jsem nechtěl. Předčila jsi svého učitele." Chytil mě za ruku a v dramatickém úklonu mi ji políbil. Hrál si, ale o tom to bylo. Měl pravdu, že on mě naučil,jak dostat kluka do postele, ale taky mě naučil, že není dobrý si ho pustit do srdce. Měla jsem chuť se mu svěřit, ale nechtěla jsem přiznat prohru.
Koukal na mě s pobaveným úsměvem.
„Adriane, nenudí tě to tu?"
„Upřednostnil bych vertikální polohu."
Šance byla přímo přede mnou, ale já začala váhat. Jak byla sakra ta mantra?Jeho oči mě tiše pozorovaly, a když viděl, že se nemám k odpovědi, začal: „Koukám Maličká, že nejsi ve své kůži. Pojď se projít a všechno mi řekneš." Adrian se nikdy neptal, jestli něco chci. Jednoduše, když chtěl něco on, já šla a to vždy.
Položil mi ruku na bedra a provedl mě sálem až k rozlehlé zahradě. Venku už bylo jaro, ale noci byly stále chladné. Adrian si sundal sako a dal mi ho na ramena. Měla jsem možnost vidět jeho dokonalé tělo oděné do bílé košile. Světlo venku bylo tlumené, ale stačilo na to, abych zahlédla jeho rozlehlá tetování, která pokrývala celou hruď a ruce. Prošli jsme zahradou až ke krásné fontáně, která tichounce šuměla a navozovala tajemnou, ale příjemnou atmosféru.
„Tak povídej, drahá." Pobídl mě Adrian. Jeho náhle vlídný tón mě nepřekvapil.Měl mnoho tváří a tohle byla jedna z těch, které jsem nepřestala milovat.
„Nechci o tom mluvit. Nechci na to myslet." Řekla jsem odhodlaně.
„Vidím, že nejsi v pořádku a chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe vždy."Příval starých emocí mě překvapil. Tohle jsem chtěla slyšet, když jsem poprvé zjistila, že mě podvedl. Potřebovala jsem to ujištění, že mi vždy pomůže, ale teď? Cítila jsem z toho ujištění trpkou bolet. Už jsem to nechtěla slyšet z jeho úst, ale z Benovo.
Adrian ke mně přistoupil a lehce mě objal. Opřela jsem si hlavu o tu známou hruď a poslouchala jeho bijící srdce. Cítila jsem se bezpečně, ale jeho objetí mě neuspokojovalo, jako to, které jsem mohla cítit včerejší noc.
„Chtěl bych ti něco ukázat." Zašeptala Adrian k mému uchu a jeho srdce zrychlilo tempo.
Uvolnil naše objeti a začal si rozepínat košili. Chvíli jsem na něj zírala v šoku,ale on mě uklidnil jedním z jeho úsměvů. Knoflíčky se pomalu uvolňovaly a mě se odhalovala jeho potetovaná hruď a dokonale pevné břicho. Přiznávám, že tenhle pohled se mi líbil. Adrian začal pomalu své svlékání doprovázet vysvětlením: „ Vím, že co se týče nás dvou, tak se to všechno dost posralo.Promiň mi ten výraz. Bylo to mou vinou a já si to uvědomuju. Když jsem nedávno poprvé vyjel pomáhat k tomu útoku do Francie, viděl jsem všude strach a bolest. Něco jsem si uvědomil." Významně se na mě podíval a rukou si poklepal na srdce. Náhle jsem si něčeho všimla. Jeho tetování bylo jiné. Pamatuju si,když si poprvé nechal tetovat přímo na srdce znak vojenské ochrany a jeho oblíbený typ letadla, ale teď tam bylo navíc černým psacím písmem vyvedené mé jméno. Ohromeně jsem na to civěla. Vždy říkal, že na srdce dá jen věci, které jsou pro něj smyslem života a teď se na mě z toho místa usmívalo mé vlastní jméno.
„Nechci tě do něčeho tlačit, ale takhle to cítím. Lituji, že jsem ti někdy ublížil a..." Sklopil pohled a hledal sílu a vhodná slova na dokončení věty. Zhluboka se nadechl, pevně se mi zadíval do očí a dořekl to: „Miluju tě a přál bych si, abys mi odpustila." Koukala jsem na toho tolik známého kluka a nedokázala jsem nic říct. Zasloužil si něco slyšet, ale tohle bylo velmi nečekané. Situace začínala být zoufalá a já si tak přála vidět jiné východisko než útěk. Vůbec jsem se nedokázala vyznat v sobě samotné. Ve vnitř byl Benjamin, do kterého jsem zamilovaná, přede mnou Adrian, kterého jsem vždycky milovala, ale teď? Nebyla jsem si jistá, co vlastně chci. Oba mi někdy lhali a oba mě uměli potěšit.Srdce se mi svíralo a měla jsem pocit, že nesu váhu celého světa na své hrudi. Potřebuju čas, abych si ujasnila své myšlenky. Co opravdu chci? Benjamina, Adriana anebo svůj starý život bez lásky?