Zvrácený osud

Neochraňuj mě, prosím

Stála jsem v děsivé obří místnosti a nemohla se pohnout. Za mnou se ozýval hluk, ale já nemohla vydat ani hlásku. Přede mnou bylo široké okno, do kterého narážel ostrý vítr. Slyšela jsem tlukot srdce, které bilo na poplach. Někdo stojí za mnou. Pochoduje ze strany na stranu. Ostrý dusot podpatků ladil s mým tepem. Dech se zadrhával v hrdle a já celá hořela strachem. Až když venku uhodil obrovský blesk, který zapálil strom přímo u okna, uvědomila jsem si, že pod oknem je postýlka, dětská postýlka, kde leželo dítě. Cítila jsem potřebu dítěti pomoci, ale stále jsem se nemohla hýbat. Náhle jsem ucítila dráždivý dech na svém rameni. Klapot bot utichl a neznámá osoba stála těsně u mě. Užívala si nadvládu a strach. Osoba mě chytla za ruku a společně jsme ruce natáhly před sebe. Postýlka se začala sunout k nám. Celou svou bytostí jsem se začala bránit a snažila se odvrátit pohled, ale osoba za mnou mi hlavu držela, abych měla jasný výhled. V postýlce leželo něžné nemluvně, co ke mně spínalo ručičky a usmívalo se. Osoba stojící za mými zády, se začala smát. Její smích byl otupující a dokázal by děsit i na stovky kilometrů. Dítě přede mnou se začalo měnit. Z blonďatých vlásků byly černé a ze snědé pleti, alabastrově bílá. Nejpodivuhodnější však byly oči. Z modrých se staly průzračně zelenými. Hlavou mi proběhla okamžitá myšlenka. Adrian.
„Já ti říkala, ty moje malá kurvičko, že prohraješ, chci je oba." Zasyčela osoba, ve které jsem poznávala Samantu. „Nemůžeš vyhrát, já je měla oba a mnoho dalších. Oni ví, co potřebují. Naše maličké bude mít dva otce, no a co. A ty? Ty zmizíš..."

„Co se děje, maličká? Klid, jsem u tebe, neboj se,byla to jen noční můra." Ozýval se Adrianovo hlas, který mě dostával ze světasnů zpět do reality. Slyšela jsem křik a nedokázala pochopit, co se děje. Pakmi došlo, že jsem křičela já. „Kde to jsem?" ptala jsem se panicky.
„Doma. Co se ti zdálo?"
„Doma." Opakoval jsem nevěřícně po Adrianovi. „Kde je Samanta?"
Adrian ztuhnul. „No tak, to není téma, které chceš řešit po probuzení, maličká."Řekl opatrně Adrian konejše mě.
Že to není téma, které chci řešit?! Mám toho dost. Tohle říká furt. „Adriane!Tohle je nenormální. Vždy když se na něco zeptám, řekneš, né to není vhodnádoba nebo nejsi dost připravená. Já ti teď něco řeknu! Jsem připravená! Všechnosi pamatuju! Jsem stejná, jaká jsem byla před tvým odjezdem, ale hold jsem sevlastní vinou vyřadila na dlouhou dobu ze hry. Nemíním v tom pokračovat iteď! Chci to mít konečně v klidu vyřešené." V záchvatu vzteku jsem naněj vykřičela všechny potlačované myšlenky.
Adrian na mě koukal v šoku. Vypadal uraženě. „Snažím se tě chránit." Argumentoval.
„Na to je už pozdě, ne? Sama jsempřispěla k této události."
„A to jak? Tím, že ses vyspala s Benem, který měl vypočítavou přítelkyni?To není tvoje vina, je to jen shoda náhod!" začal zvyšovat hlas.
„Shoda náhod? Všechno čemu jsem věřila, jsem porušila a dopadlo to takhle."
„Narazíš na ta tvá dementní pravidla? Nikdy jsi tuhle hru neměla začít hrát."
„Komu vděčím za zasvěcení do této hry, Adriane?" ptala jsem se ironicky.
Adrian se zatvářil podrážděně. „Vážně? Zase to budeš svádět všechno na mě?Dělal jsem kraviny, ale nikdy jsem ti neřekl, ať začneš dělat to samé."
„Jasně, jelikož holky nemůžou dělat to co kluci."
„Očividně ne." Usadil mě Adrian.
Tváře jsem měla rozpálené od hněvu a čelist pevně stisknutou. Seděla jsem naposteli nehnutě. Bylo to zničující, jelikož tuhle hádku jsem prohrála. Otevřelajsem šuplík a v něm nahmatala starou krabičku od cigaret. Vzala jsem si jía jen ve spodním prádle vyšla na balkon. Je to hrozně dávno, co jsem kouřilanaposledy. Zapálila jsem si a zhluboka nadechla kouř. Okamžitě jsem sezakuckala, ale nevzdávala jsem to. Opřela jsem se o balkón a koukala na svítícíměsto. Druhý nádech byl už lepší, ale vůbec mi to nechutnalo a naštvaná jsemtaky byla stále stejně. S vraždícím pohledem určeným pro cigáro jsem ho típla,zahodila.
„Kde jsou ty časy, kdy jsi říkala, že si nikdy nezapálíš." Přistoupil ke mněAdrian ze zadu. Křečovitě jsem se snažila nepoddat se jeho doteku a netulit sek němu jako štěňátko. Urazil mou pýchu.
„Bude následovat další přednáška o tom, co jsem udělala špatně?" otočila jsemse k němu s pobouřeným výrazem. Bohužel (bohu dík), když jsem ho spatřilave svitu velkoměsta, zažila jsem opět ztrátu paměti. Veškeré naštvání bylopryč. Argumenty? K čemu. Teď mě zajímal jen Adónis, kterého zdobilapřekrásná tetování a smál se na mě sladkým úsměvem.
„Lásko, promiň, přeháním, ale chci jen, abys byla šťastná."
„Adriane, víš, že ve svém životě nesnáším jen tři věci. Když doma není čokoláda,mám špatný sex anebo mě někdo ochraňuje. A zrovna teď mám ve své blízkosti dvěvěci."
Adrian se zasmál. „Dvě věci? Co vím já, tak čokoládu máš na stolku."
„Já nemluvím o čokoládě." Provokovala jsem.
„Chceš říct, že semnou máš špatný sex?" zeptal se hříšně.
„Hmmm..." zamyslela jsem se, „Nemám s tebou žádný, takže to není jen špatnýsex, ale přímo úmorný."
„Jo, tak úmorný..." trvalo moment, kdy ke mně přistoupil a konečně mě po tédlouhé době políbil. Celé tělo jsem si k němu tiskla a připomínala sikaždou dokonalou oblinku jeho svalů. Adrian mě držel v pevném objetí a jánecítila žádnou bolest z do teď výrazných modřin. Ta slast přehlučilacokoliv jiného. Tlačila jsem ho zpátky do pokoje, ale nedal se, tak jsemvyužila možnost a natlačila ho ke zdi (né, že by se bránil). Prsty jsem muzajížděla do vlasů a tahala jej za ně. Adrian nás otočil a převzal veškerou iniciativu.Odevzdaně jsem mu dala ruce kolem krku a užívala si jeho blízkost. Kéž bytenhle okamžik, který je bezproblémový, trval věčně. Už si začínám připadatjako ve filmu. Adriana totiž vždy přijde a smaže mi paměť stejně snadno, jakose dá smazat něco v počítači nebo v mobilu, ale stejně ho miluju, jenmi je už jasné, že díky jeho ochraňování, budu muset najít někoho jiného, kdomi řekne všechno. Takže plán B, zní: zeptat se Bena.