Bála jsem se Brandíniny reakce. Hlasitě jsem polkla a čekala, až někdo promluví. Scanovala jsem Artura pohledem.
Brandína: „Dobře dívky, vysvětlím vám pravidla".
Vylekala mě s tím, že můj drzý argument přeskočila. Ale asi to nechtěla rozebírat tady předevšemi. Seřve mě někde v soukromí, pomyslela jsem si. Všichni přikývli a ona pokračovala.
Brandína: „1) Pravidlo - pokud se budete chovat nevhodně, budete vyřazeni."
„2) Pravidlo - po téhle zchůzce se už žádná z vás nesmí setkat s princem Arturem, až do doby, kdy vám řeknu. Aby vše proběhlo spravedlivě."
Pff. Proč bych se s ním vídala, jsem snad padlá na hlavu? Takovej nafoukanec to je. Mluvila jsem si sama pro sebe, ale hned jsem zase začala dávat pozor. Minulá zkušenost mě poučila, že nemám mluvit když Brandína něco vypravuje.
„3) Pravidlo - ta, která nesplní první zkoušku, se již nevrátí domů. Zůstane u nás v Granthielu a bude nám tu dělat služku. Stejný osud čeká i dívku, která neuspěje ve druhé zkoušce. Dívky, které budou vyloučeny kvůli porušení pravidel nebo nedostatku fufíků, se budou moct vrátit domů".
„4) Pravidlo - vaše šaty si budete vybírat sami z královského šatníku, kdo si vybere nejméně vhodný šat v určitý den, bude muset pomáhat v královské kuchyni."
„5) Pravidlo - na začátku máte každá 30 fufíků. Fufíci jsou něco jako imaginární body. Pokud se budete chovat neslušně a nebo nebudete poslouchat, budou vám fufíci strhnuti."
Tak to by bylo asi všechno, můžete se vrátit zpět do pokojů. Pyšně se na mě podívala a odešla.
Během odchodu ze sálu, jsem si povídala sama se sebou :„Dobře, tak mě Brandína nemá moc ráda.. Ale co, alespoň konečně vím, co je to fufík." Snad můj soukromý rozhovor nikdo neslyšel.
Odešla jsem ze sálu a znovu bloudila uličkami. Narazila jsem na jakého si chlapce, který stál u okna. Uslyšel, že přicházím. Otočil se a pozdravil. Byl to princ Artur. Ani jsem ho nepozdravila, jen tiše zašeptala.
Já:„Omlouvám se vám, ale musím jít. Nesmíme se vídat".
Artur: „Já vím, ale dovedu tě do pokoje, aby jsi tu nemusela bloudit. Můžeš mi mezitím říct jak se jmenuješ."
Nebyla jsem moc nadšená z toho, že porušuji pravidla. Už takhle mě Brandína nemá ráda.
Já:„Nemůžu vám říct jak se jmenuji, protože by to potom bylo vůči ostatním nespravedlivé."
Artur:„Já vím, ale neboj, nikomu to neřeknu." mrkl na mě a mávl rukou abych ho následovala.
Došli jsme k velkým dveřím. Zaslechla jsem něčí kroky. Otočila jsem se a viděla nějakého pána.
Ztuhla jsem. Už zase porušuji pravidla.
Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení.😳
