Matyas seděl po mé levé straně a hned vedle něj se nacházel táta. Všimla jsem si, jak táta nervózně poklepával nohou.
Na pódium vylezla lady Brandína s kusem papíru.
Lady Brandína je královnou celé Enthorty. Vždy se oblékala až moc výstředně. Její manžel (náš král) před mnoha lety zemřel, takže vládne sama, ale to vůbec nevadí, protože je skvelou vládkyní i bez něj. O Enthortu se stará výborně, ale výchova jejího syna tak trochu selhala. Je to nafoukaný budižkničemu. Nikdy jsem ho sice neviděla, ale vždycky když lady Brandína objížděla časti Enthorty, aby všem popřála hezké a klidné svátky Vánoční, on s ní nikdy nejel. Vždy jsem to brala tak, že nejel kvůli tomu, aby třeba od nás ještě neco nechytil. Přeci jenom jsme jeho poddaní. Třeba si myslel, že se stačí jen pohled na někoho kdo má neštovice a už je chytne taky. Nebo třeba žije v domnění, že chudoba je nakažlivá.
Lady Brandína se zadívala do jakého si papíru a začala pronášet své sdělení, kvůli kterému tu všichni jsou.
Brandína:„Vážení přítomní, dobře mě poslouchejte. Můj syn Artur má již věk na ženění, takže si bude vybírat budoucí královnu Enthorty."
„A proč nám to tu říkáte?" Ozvalo se odněkud ze shora.
Brandína:„Vše se dozvíte, jen mě prosím nepřerušujte! Z každé části vybereme dvě dívky. Ta, která v prvních dvou kolech neuspějeje, už se nebude moci vrátit domů. Kola jsou tři. Pravidla vám budou blíže vysvětlena v paláci. Informace o tom, jak to v paláci probíhá, budou otisknuty v novinách Piantella, které budou vydávány dvakrát týdně a zasílány do každého domu.
Takže to uděláme následovně. Všechny dívky se prosím podívejte na číslo svých sedaček. To bude vaše výběrové číslo, pokud ho uslyšíte, jděte prosím sem k nám na pódium."
Hrábla do velké misky s malinkými papírky a mně se zastavilo srdce.
A je to tady. Lady Brandína držela v ruce papírek a pomalu ho otvírala. Zmáčkla jsem Matyasovi ruku tak silně, až jsem si myslela, že bolestí vypískne na celou halu. Ale neudělal to, za což jsem mu moc vděčná.
Brandína:,,Šťastnými slečnami se stávají čísla: šedesát tři a dvacet dva"
Všichni se začali zmateně otáčet na čísla svých sedadel. Nikdo se neozýval. Matyas do mě bouchl a zakřičel:,, Ell, to jsi ty! Ty jsi číslo šedesát tři"
Nebyla jsem z toho nadšená. Co když to nezvládnu? Potom už svou rodinu nikdy neuvidím. A co Simon, co když ho už neuvidím? Nechci bojovat o prince, mám svého Simona. Celá rozklepaná jsem se doplazila na pódium, kde už stála blonďatá dívka s číslem dvacet dva.
Brandína:„Tak jak pak se jmenuješ?" obrátila se na mě a já ztuhla, uvědomila jsem si, že život v paláci není nic pro mě.
Já:„Ell...ehm...tedy Ellisha Parkinsonová.
Brandína:„A jak se jmenuješ ty?" obrátila se na vysokou, pohlednou blondýnku.
Blondýnka:„Já se jmenuji Ornella Bolwydorská" řekla pyšně a rozhodně, jako práva dáma.
Brandína:„Dobře Ellisho a Ornello, pojedete s námi. Máte pět minut na to, abyste se rozloučili. Všichni utichli. Lady Brandína toho využila a do ticha zakřičela:,,Vy ostatní už můžete jít".
Rozhlédla jsem se po sále, jestli nezahlédnu Simona, ale nikde nebyl. Ani se se mnou nerozloučil. Copak mě nechtěl ještě naposledy vidět?
Seskočila jsem dolů z pódia, kde na mě už čekal táta s Matyasem. Vyděšeně jsem se na ně podívala. Zahlédla jsem jak Matyasovi tečou slzy. „Ty už se nám nevrátíš?" vydal ze sebe rozklepaným hlasem. „Neboj, vrátím. Určitě se vám vrátím a budeme se mít líp."uklidňovala jsem ho. Objala jsem ho a pevně přitiskla k sobě.
Táta: „Ať tě tam čeká cokoli, tak vím, že ty to zvládneš. Jsi silná Ell."
Kývla jsem a po tváři mi stekla slza. Naposledy jsem je objala a odebrala se k černému luxusnímu autu.
************************************
Před branami hradu Granthiel už čekalo dvanáct krásných dívek. Všechny byly svátečně oblečené, jen já měla na sobě všední, obnošený oděv.
Vešli jsme dovnitř hradu a já si připadala jako ve snu.
Moc jsem si hrad neprohlédla, protože mě zavedli rovnou do pokoje, ale všechny místnosti tu byly tak veliké, ze stropů visely nádherné křišťálové lustry a ten pokoj, který měl být můj, byl úžasný. Lehla jsme si na velikánskou postel a prohrabovala se ve svých myšlenkách.
Po nějaké době za mnou přicupitala lady Brandína.
Já:„Co se děje? Co tu chcete? Vždyť už je večer" pronesla jsem zmateně.
Brandína:,,No právě, za chvíli přijď dolů, do velkého sálu a na nic se neptej." zněla velmi autoritativně. Byla to výborná královna. Jsem ráda, že se s námi bavila.
Tak je tu první díl?
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 😳
