Seděla jsem ve vysoké trávě plné malinkatých kapiček vody. Hodiny na nejvyšším kostele ve městě už odbíjely půlnoc. Pozorovala jsem hvězdy a s rukama zabořenýma do mokré hlíny čekala na něj. Každý večer tu jen seděla a doufala, že se objeví v temném lese a přispěchá ke mně.
Mé myšlenky zbloudily k mému otci. Všem vyprávěl o mých úspěších. Dmul se pýchou, když mu ostatní se závistí oznamovali, jak šikovnou má dceru. Bála jsem se, abych ho nezklama. Má matka zemřela, když mi bylo šest let. Od té doby toho po mě otec chtěl víc a víc. Každou svou volnou chvíli jsem trávila s mým mladším bratrem Matyasem a nebo u klavíru. Vždy po škole jsem modelovala z hrnčířské hlíny hrníčky, které jsem vypalovala a prodávala na ranních trzích, abych tátovi pomohla. Nevydělával málo, ale hodně to také nebylo.
„Ee" vydala jsem ze sebe vyděšené skřeky , když mi někdo zakryl oči velkými, silnými dlaněmi. Tu vůni bych poznala snad všude. Byl to právě on, na koho jsem tu čekala. „Simone!" zakřičela jsem jeho jméno, aby věděl, že jsem ho poznala. Sedl si vedle mě, položil svou ruku na mé rameno a jemně si mě k sobě přitáhl. „Moc jsi mi chyběla, maličká", zašeptal mi do ucha. Já se jen něžně usmála a svou hlavu umístila na jeho rameno . Vídali jsme se jen v noci kvůli času. Když jsem měla čas já, tak Simon nemohl a obráceně. Ještě k tomu Simonovi rodiče domluvili drahému Simonovi budoucí manželku. Má určené koho si vezme kvůli majetku. Byl velmi bohatý, a tak by mu rodiče nedovolili někoho, jako jsem já. Takže noc byla naše jediná naděje na setkání. Neznáme se moc dlouho, pouhých pět měsíců, ale věděla jsem, že on je ten pravý. Avšak při myšlence na to, že nebudu jediná kdo bude hrát roli přítelkyně v jeho životě, se mi chtělo brečet. Simon poznal, že se něco děje. Pevně si mě k sobě přitiskl a mé nohy položil na ty svoje.
Simon byl o dva roky starší než já. Na svých devatenáct let, ale nevypadal. Jeho husté, hnědé vlasy mu padaly do čela a hýbaly se do rytmu jemného vetříku, který foukal kolem nás. Svými šedými kukadly mi viděl snad až do duše. Jeho starší sestra byla modelkou. Krásná, blonďatá dívka s modrýma očima, to přesně vystihovalo její charakteristiku. Měl jí moc rád, stejně tak jako celou svou rodinu. Byli sice bohatí, ale Simon to nedával znát. Nikdy jsem od něj neslyšela, že by se třeba vytahoval nebo něco podobného.
Svou pravou paží si mě přitáhl ještě mnohem blíž, než jsen byla před tím. Přiblížil se ke mně a přitiskl mi na ústa své rty. Nevědomě jsem zavřela oči a rukou mu zajela do vlasů.
„Hej, vy tam?" ozval se z ničeho nic silný, hluboký hlas. „Neslyšeli jste mě?" tentýž hlas zopakoval varovné výkřiky. Vší silou jsem se chytla Simona. Ten mě, ale odstrčil a okamžitě se zvedl z mokré a špinavé země. Muž, který na nás v uplynulých minutách křičel, se přibližoval k nám. Neváhala jsem a utekla, jak rychle to jen šlo.
Z pohledu Simona
Z té hloupé holky budu mít akorát potíže. Scházím se s ní jen kvůli té sázce, kterou prostě musím vyhrát. Mám na to ještě měsíc. Měl bych se začít snažit.
Z pohledu Elishy
Doběhla jsem ke vchodovým dveřím a potichu vklouzla do svého pokoje. Docela jsme si vyčítala, že jsem nechla Simona samotného, když se k nám blížil ten chlap. Mám Simona moc ráda a vím, že on by pro mě udělal cokoli. S tímto pocitem jsem pomalu sklápěla svá víčka, až jsem se nakonec dostala k samotnému spánku.
************************************
„Elisho" mé jméno znělo celým domem, když mě táta brzy ráno volal do kuchyně na snídani. „Dnes trh není" sdělil mi otec velkou novinu a pokračoval v nalévání mléka. „Jak to?" zeptala jsem se mezi tím, co jsem hltala mléko, jako bych celý týden nepila. „Všichni se máme sejít ve Velké Hale. Mají přijít úplně všichni nehledě na věk.",když otec dokončil svůj proslov, posadil se vedle mě. „Nezdá se ti to nějaké divné tati?" podezřívala jsem, celou tu návšetěvu Velké Haly. „Ani ne, určitě to zase bude jen nějaké ohlášení" uklidňoval mě otec mazající si máslo na tlustý krajíc chleba. „A kdy tam půjdeme?"vyzvídala jsme další informace o té podivné sešlosti. „Budou to hlásit v sentatonu" celé mi to ujasnil a za to jsem mu byla vděčná. Sesntaton byl u nás jako rozhlas. Na úřadě někdo něco řekl a my to okamžitě slyšeli, ať už jsme byli kdekoliv.
Jediný pořádný rozhovor jsem s otcem vedla jen u jídla, jindy totiž neměl čas. Matyas zaraženě seděl na židli a ani nedutal. Přeci jenom mu bylo šest let, takže se do mého rozhovoru s otcem většinou nezapojoval.
„Haloo, Haloo. Žádáme všechny obyvatele země Enthorta, aby se okamžitě dostavili do Velkého Sálu. Děkujeme." celým domem se ozýval hlas vycházející ze sentatonu.
Nevím zda to má být nějaká velká sláva, ale oblékla jsem si můj běžný, každodenní oděv. Nohy mi zahalovaly černé, sem tam roztržené, kalhoty. Tričko s dlouhým rukávem bylo té samé barvy jako kalhoty a boty. Jedinou barevnou věcí na mě, byla žlutá sponka ještě po matce.
Vzala jsem Matyase za ruku a vyšla před dům. Otec šel hned za námi. Viděla jsem davy lidí hrnoucí se do Velké Haly. Matyas se nejspíš bál, protože mi mačkal ruku ze všech svých sil. Sklonila jsem se k němu a zašeptala: „Nic se neděje, neboj. Hlavně se nesmíš ztratit" když jsem se zmínila o ztrátě, Matyas na mě vykulil svá velká, modrá kukadla. Nikdy nebyl na žádné takovéhle události pro tolik lidí, ale to ani já.
Usadili jsme se ve Velké Hale a čekali, co se bude dít dál.
Tak je tu další nový díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. ❤
