Artur: „Neboj, znám ho, je to můj kamarád."
Já:„To nevadí, stejně půjdu."
Otočila jsem se a pomalu odcházela, ale zarazil mě Arturův smích a já se zastavila.
Artur: „Jdeš špatným směrem."
Naštvaně jsem se otočila a pokračovala dál ve své cestě na druhou stranu.
Artur šel za mnou a neustále si mě prohlížel. Cítila jsem jeho pozornost na mých zádech. Nebyla jsem moc ráda, že mě doprovodil. Ani nechci myslet na to, co by se stalo, kdyby mě tu s ním viděla lady Brandína.
S nezájmem jsem se s Arturem rozloučila a vtrhla do pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela o první zkoušce. Co by to asi mohlo být.
Z mého přemýšlení mě vytrhl příchod Brandíny. Vtrhla do místnosti a začala křičet: „Číslo 63, dostavte se ihned před Granthiel na první zkoušku. Aby ste se zase nevymlouvala, že jste se ztratila, půjde s vámi služka Alžběta".
Cože? Takhle pozdě večer? To by mě zajímalo co to bude. Docela se bojím tmy, ale já to zvládnu.
Následovala jsem Alžbětu klikatými chodbami. Připadalo mi, jako bysme šli celou věčnost. Na zdi visel obraz Brandíny s nápisem Omnes errores ad perfectionem (Všechny chyby vedou k dokonalosti ).
Zastavila jsem se a pozorovala ho. Na tom obrazu byla ještě mladá. Vypadala vesele a šťastně, ale teď ani nestojí za řeč. Je hodná a vládne dobře, to ano, ale jako žena selhala.
Odtrhla jsem se od obrazu, ale Alžběta nikde. No super. Nechtěla jsem zase přijít pozdě, a tak jsem se zachovala trochu nevhodně, ale to mi nevadilo. Přes celý hrad jsem zakřičela: „Alžbětooo!"
Uslyšela mě a přiběhla. Divila se kde jsem se ztratila.
Došli jsme ven před hrad, kde už všichni čekali, naštěstí ale nejdu pozdě. Poděkovala jsem Alžbětě, která se poklonila a odešla.
Po delší době je tu zase nový díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 😳
