Šikanován s Láskou

1.

 Konečně zazvonil zvonek, ohlašující konec vyučování. Vyšel jsem ze třídy a rozhlédl se, jestli na mne nečeká Yuu. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby Yuu byl můj nejlepší kamarád. Ale není, naopak, ze života mi dělá peklo. Ani nevím proč. Jsem sice gay, ale dávám si bedlivý pozor, aby to nikdo nezjistil. Vím totiž, že naše škola je plná homofobů a Yuu je určitě jedním z nich. A nejhorší na tom je to, že ho miluju...

Už jsem si myslel, že se dnešek obejde bez problémů; z tohoto omylu mne vyvede sám Yuu, do kterého jsem narazil, když jsem se mu snažil vyhnout. Jak ironické, ušklíbnu se pro sebe. „Kam sakra čumíš!" štěkne na mě Yuu. „O-Omlovám se ti," špitnu téměř se slzami v očích. Tuším, co přijde teď. Určitě si ze mne zase bude dělat legraci, že se chovám jak holka. On si jenom odfrkne. „Kdyby jsi byl trochu chlap, tak se pokusíš bránit, ale ty se jenom rozbrečíš a začneš se omlouvat!" dobírá si mne. „Nespletl sis náhodou školu? Dívčí škola je jen několik ulic odsud!" vysmívá se mi dál. Nevím co říct. Snad bych mu měl říct, že má pravdu, neboť zase brečím, ale ne kvůli těm hloupým kecům. Brečím kvůli tomu, že mi ubližuje člověk, do kterého jsem se zamiloval. S opovržením se na mě podívá, je mi ještě hůř než předtím. „Ts, běž se vyplakat k mamince!" s těmito slovy mě zanechá na prázdné chodbě. Rozbrečím se ještě víc, když tentokrát to není úplně Yuuova vina. Nikdy jsem nikomu neřekl, že mý rodiče zemřeli, když mi bylo pět let a od té doby žiju u babičky.

Když se uklidním odcházím domů, kde mě po příchodu uvítá babička. „Kiyoshi! Ty jsi plakal? Někdo ti ublížuje? Povídej!" zhrozila se. „Babi, nic se neděje, vše je v pohodě, jen jsem si vzpomněl na rodiče," to není tak úplně lež. „Ach ty chudáčku malej," konejší mně babička. Mrzí mne, že ji musím lhát. Ano lžu ji, bohužel. Babička již několik let žije v přesvědčení, že mám spoustu kamarádů. Jediné v čem ji nelžu je můj prospěch, jsem premiant třídy. Když nad tím tak přemýšlím, možná mě šikanují kvůli mým známkám, ale možná proto, že nemám tak bohaté rodiče jako oni. Yuu není jediný, kdo mne šikanuje. Ale je jediný u koho nevím důvod. Zbytek mne šikanuje kvůli kravinám, jako je mobilní telefon, přeci jen babiččin důchod není nijak valný. V životě bych jí to nevyčetl. Díky ní nemusím bydlet v děcáku.

Když večer uléhám do postele, přemýšlím nad Yuuovými slovy. Dojdu k závěru, že má pravdu: jsem slabý jako holka. S myšlenku, že bych měl dělat nějakou sebeobranu, usnu. Je ráno a to znamená jediné: jde se do školy. Rozloučím se s babičkou a jdu na autobus. Ve škole se neděje nic neobvyklého, až na to že se na mě párkrát usměje jeden černovlasý kluk z vyššího ročníku. Nepřikládám tomu tedy význam, ale přesto mně to potěšilo. Čekám, kdy za mnou přijde Yuu, ale ten nikde není. Toho využiju a spěchám pryč ze školy. Najednou uslyším ránu. Podívám se do třídy, odkud se ozvala. Co vidím mne velice překvapí! Ten černovlásek, co se na mě usmál, se sklání nad Yuuem a nad jeho obličejem má pěst. „Jestli, ještě jednou uvidím, že Kiyoshi kvůli tobě brečí, tak...!" vrčí na Yuua výhružně. A ten se ho docela bojí, neboť slyším, jak mu vše odsouhlasí. Jsem šťastný, někdo se mě zastal a dokonce zná mé jméno.

Schovám se za roh a počkám až se vše zklidní a hlavně až Yuu odejde. Uvědomím si že mé city k němu už nejsou tolik silné. Čekám na odchod svého zachránce, ale ten k místo k východu jde přímo ke mně. „Ahoj, Kyoshi, neboj, už ti nebude ubližovat. Myslím, že je docela hloupý, když ubližuje někomu tak," na chvilku zaváhá. „... tak úžasnému jako jsi ty," dopoví a usměje se na mě. Úsměv mu oplatím. „Děkuji," zašeptám. „Já se jmenuji Taro a byl bych moc rád, kdybychom byly přátelé," řekne upřímně. Jsem totálně mimo! Dnešek je jako splněný sen! Možná mě Yuu přestane šikanovat a mám kamaráda! Kéž by to tak bylo navždy!

Jsem tady s novou povídkou, bude to kratší kapitolovka, a chtěla bych ji věnovat všem, kteří čtou mé výmysly. :)