Šikanován s Láskou

6.

Yuu's POV

Nemohu tomu uvěřit! Jsem šťastný, ale stále bych si nejraději nafackoval za to, jak jsem se ke Kiyoshimu choval. Naštěstí je to už minulostí. Nyní ležím na posteli ve svém pokoji a stále dokola si v hlavě přehrávám ten kouzelný okamžik kdy jsme se políbili. Nevědomky se přejedu prsty po rtech, neboť stále cítím ty Kiyoshiho na svých. Nestalo se to sice ani před hodinou, ale už teď mi Kiyoshi chybí. Nikdy bych to nepřiznal, ale to je poprvé, co se těším do školy. A zároveň se také trochu bojím. Mám nepříjemný pocit ohledně Tara. Kiyoshi říkal, že se o něco vsadil. Raději nechci vědět o co. Ale jestli se jen dotkne mého Kiyoshiho, tak se postarám, aby ho vyloučili ze školy. Taro šikanuje hodně lidí z naší školy, ale učitelé to nevidí, nebo to nechtějí vidět.

Konečně je pondělí. Naštěstí bydlíme kousek od Kiyoshiho a tak se rozhodnu, že se pro něj stavím a půjdeme do školy spolu. „Kiyoshi!" zakřičím, neboť právě vychází z domu a jde k autobusové zastávce. Otočí se a rozeběhne se ke mně. Rozpřáhnu ruce a on mi skočí do náruče. „Yuu! Co tady děláš?" ptá se radostně. „No, nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím," přiznám rozpačitě a zrůžovím ve tvářích. Tomu se jenom usměje, ale nic neříká. Mlčky jdeme vedle sebe, ale není to žádné trapné ticho, naopak, je to ticho, při kterém víte, že slova jsou zbytečná. Ještě před tím, než dojdeme k zastávce, nás zatáhnu za roh boční ulice. Rozhlédnu se, a když se ujistím, že kolem nás nikdo není, přitáhnu si ho do polibku, jenž mi Kiyoshi začne oplácet. „Bude těžké být v tvé blízkosti, ale nemoci se tě ani dotknout," zamumlám smutně a Kiyoshi jen kývne a chvíli před tím, než mne pustí, zesílí naše objetí. „Kiyoshi, kdyby ti Taro nebo kdokoliv jiný ubližoval, řekneš mi to, ano," oznámím mu ještě než nastoupíme do autobusu.

Vcházíme do třídy. Úlevně vydechnu, když se ujistím, že si na nás nikdo neukazuje. „Yuu, můžu si sednout k tobě?" zeptá Kiyoshi a pohledem sleduje prázdnou židli vedle té, na níž sedím já. Pak se koukne na mne nejistým pohledem, jako by se snad bál, že tak na nás nějak upozorní. „Jo, klidně," řeknu hraně lhostejně, ale ve skutečnosti šílím radostí. Tak moc, že nejsem schopný vůbec vnímat, co říká učitel. Vnímat začnu teprve až mi Kiyoshi oznámí, že zvonilo na přestávku. A pak si někam odejde, což se mi moc nelíbí, ale to je asi tak vše, co s tím mohu dělat. A líbí se mi to ještě méně, když se Kiyoshi dlouho nevrací. Dostanu o něj najednou hrozný strach. Co když mu někdo ubližuje? Co když mu ubližuje Taro?

Z blízkých toalet zaslechnu dva hlasy. „Ty, Taro, víš, že mi vlastně ani nevadí, že jsem tu sázku prohrál! Je sakra dobrej," řekne první hlas. Slyším, jak se Taro pouze uchechtne. Ale to není vše, někdo tam ještě tiše vzlyká! Nebyl jsem tak daleko od pravdy. Vejdu dovnitř a udělá se mi před očima rudo. Ten první má rozepnuté kalhoty a v rozkroku Kiyoshiho hlavu, kterou mu tam přidržuje za vlasy. Taro to celé dokumentuje. Aha, tak o toto se vsadili, když Taro vyhraje, ten druhý donutí Kiyoshiho, aby mu- "Yuu! To, to-" slyším Kiyoshiho hlas, ale není to schopen doříct, protože se rozpláče. Nejraději bych ho objal a utěšoval, ale nejprve se postarám o ty dva. Mají se na co těšit, tohle byla poslední kapka. Využiji jejich nepozornosti a vyrazím Tarovi mobil z ruky a ten se rozbije o kachličky. Jeho majiteli vrazím pořádnou ránu do obličeje, bude tam mít pěknou modřinu. Ale co, zaslouží si to.

Ten druhý se tváří dost vyděšeně a skoro i lítostivě – ale to si měl rozmyslet dřív. Strčím do něho tak, až bolestně zaskuhrá; možná jsem mu zlomil ruku. Ale to už není moje starost. Teď se věnuji Kiyoshimu, kterého vezmu do náruče a odnesu jej na ošetřovnu. Vše povíme zdravotnici, protože je také školní psycholožkou. Omluví nás na zbytek dne a řekne mi že tu s ním mám chvilku počkat. Jsem docela překvapen, když se asi za patnáct minut ozve školním rozhlasem: „Prosíme, aby se dva chlapci ze třetího ročníku, kteří se právě nachází na toaletách ve druhém patře, okamžitě dostavili do ředitelny!" ředitelka zní pěkně naštvaně. Podívám se na Kiyoshiho, který pláče. „Kiyoshi, neplakej, prosím" šeptám a utírám mu slzy, které okamžitě nahrazují nové. Nemůžu si pomoct, ale připomíná mi to ten večer, kdy jsem ho našel v tom parku.